napsali o tiplerech
|
tyto články vyjadřují názor či zkušenosti pisatele
ve všech případech jsou zde zveřejněny v jejich plném a původním znění
Anglický tippler - radost z chovu a letu - Miroslav Načeradský
Anglický tippler - vytrvalostní rejdič - Miroslav Načeradský
Chov Anglického tipplera pro pouhé potěšení chovatele - Frank Otta
Jak na mladé holuby - Luka Kapac, tajemník kanadské CNTU
Český rekord starých - 17 hodin 35 minut - a co mu předcházelo - Frank Otta
Kosovo 2008 - Pavel Motyka
O počátcích tipplerkaření u nás - Zvukový záznam vzpomínek přítele A.Jóži pořízený dne 24.3. 2010.
O holubech co jsem jich tady viděl - Zdeněk Stodola
CZ rekord 18:01 na vlastní oči - Josef Beran
Tulák - Bob Ofield, (do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Proč? - Josef Beran
Tiplere a ich chov v Čechách a na Slovensku z pohľadu histórie do roku 1992. - Jozef Hrabal, tajemník slovenského KCHL, srpen 2012
Plánování, přemýšlení a kladení si otázek - aneb - Jak cíleně tipplerkařit. - zdroj: Věstník americké FTS, říjen 2012 (do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Jak trénuji a krmím své mladé tipplery. - Harry Shannon (do češtiny přeložil Frank Otta)
Kdo je to tipplerkář? - Ken Burges pro věstník NTU, 1984 (do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Zoohygiena a léčení v chovu holubů. - Josef Beran pro Věstník KCHT, prosinec 2012
Hejno polařících tipplerů - Frank Otta, listopad 2012
Smutná zpráva pro tipplerkářský svět - Frank Otta, únor 2019
Anglický tippler je vytrvalostní skupinový rejdič. Hejno nejméně tří holubů musí létat společně a na daný povel se též společně vrátit na místo startu. Vznikl v první polovině 19. století v Anglii křížením rejdičů a kotrláků dovezených z Indie a Persie.
Cílem tohoto článku je přiblížit více tento sport širší veřejnosti, a hlavně ukázat mladým lidem způsob možné zábavy a sportovního vyžití. Druhým důvodem je fakt, že v naší odborné literatuře nenajdete publikaci, která by se zabývala speciálně chovem sportovních rejdičů, a natož anglických tiplerů. Chci se podělit o své dlouholeté zkušenosti s chovem anglických tipplerů. Chov holubů, a v nemalé míře i chov sportovních rejdičů má v českých a slovenských zemích velkou tradici,což je velice dobře známo široké holubářské veřejnosti.
V první polovině minulého století k městu Praze patřila kroužící hejna rejdičů různých plemen. Hejna se vznášela nad Michlí, Nuslemi, Hostivaří, Záběhlicemi a ostatními pražskými čtvrtěmi, která jsem jako dítě s nadšením a obdivem pozoroval z okna našeho bytu na Pankráci poblíž dnešního Nuselského mostu ještě v šedesátých letech.
V letech, kdy jsem navštěvoval základní školu, jsem o sportovních rejdičích přečetl, co se dalo, a tak jsem se dozvěděl o anglickém vytrvalci s názvem tippler ve volném překladu to znamená princ vzduchu. Jedná se o rejdiče s pomalým krouživým celodenním letem s poměrně velkým průměrem opisujících kruhů. Výška letu závisí od typu a linie chovaných tipplerů. Může to být malá (100-200m), střední (300 - 400m), velká (500- 600m), ale i nedohledno (nad 700m). Tippleři dnešního typu pocházejících z předních evropských chovů létají v průběhu letu ve všech třech uvedených výškách, ale záleží ovšem na počasí, krmení a dalších okolnostech.
Mezi chovateli je označován jako anglický tippler. Jeho německý název je Tipple (Flugtippler) a anglicky je to Tippler (Flying Tippler). O původu tipplerů najdeme první zmínku v knize Joba Ofielda. V Anglii převládá názor, že tippler má svůj původ v Rainbow nedaleko Macclesfieldu.
Jako původce vyšlechtění tipplera macclesfieldského typu je označován pan Powell. Byl to holub střední velikosti, střední délky těla a zobáku s perlovým okem, s nepříliš plným čelem a s pevnými svalnatými zády vyšlechtěný pro let ve velkých výškách s kotrmelci. Pozdější křížení těchto holubů s plemeny tumblers a comulets mělo za následek snížení počtu kotrmelců během letu, ale vznikli holubi s větší výdrží v letu.
Okolo roku 1870 pan Geo Smith z Nottinghamu zkřížil tumblery létající ve velkých výškách s tipplery,kteří byli tehdy v Nottinghamu a Leicestru neznámí. Byli to holubi z chovu pana Coucha a létali 5 - 6 hodin bez přerušení, ale za letu mnoho kotrmelců nedělali. Angličtí chovatelé v této oblasti zbavili cíleným výběrem holuby kotrmelců a dosáhli letů 11 - 12 hodin bez jediného kotrmelce.
Do roku 1875 byli macclesfieldští tippleři ve střední Anglii neznámí. V tomto roce byli objeveni v chovu po zesnulém chovateli panu Williamovi Jollym, jednalo se o holuby na krátkých nohou a s charakteristicky širokou letkou, čímž se lišili od typu tipplera kříženého s tumblery. Ale ani tito čistí macs - tippleři nedokázali ještě přesvědčit místní chovatele a při pořádání soutěží to byli právě tumbleři, kterým se neochvějně důvěřovalo. Následující roky zbavily tumblery priority a tippler se stává velkým letovým favoritem.
Kromě výše uvedených plemen použitých k vyšlechtění anglického tipplera do dnešní podoby byl znám též nádherný holub-rejdič "high flyer", pocházející z Burslemu a Gongletonu. Hloubi tohoto typu byli slabé tělesné konstrukce, nedokázali čelit drsnému počasí, ale byli však rozšířeni po celé Anglii a po křížení s tumblery, kteří nedělali kotrmelce, bylo dosaženo výrazného zdokonalení jejich letových schopností.
V roce 1896 došlo k výměně holubů mezi chovateli z Nottinghamu a Leicesteru. Nottinghamští chovatelé přijeli do Leicesteru a skoupili velké množství tumblerů, kteří nedělali kotrmelce. Příčinou masového zájmu o ty holuby, bylo to, že leicesterští chovatelé už tenkrát dokázali, aby jejich holubi létali 17 hodin.
Sheffieldský tippler je právem obdivován pro dlouhou výdrž v letu a je označován jako "zázrak ze Sheffieldu" a od macclesfieldského typu se výrazně liší.
Pravidelné závody anglických tipplerů se pořádají v Anglii od roku 1883 . Pro vynikající letové schopnosti, mírnou a inteligentní povahu si tento sympatický holoubek brzy získal oblibu téměř po celém světě.
Toto plemeno lze rozdělit na dvě skupiny, které se od sebe liší účelem chovu:
Macclesfieldský tippler jak ho před lety představil v oběžníku DFU Heinz H. Kaupschäfer
Tippler je světově nejproslulejší plemeno výkonných rejdičů, vyniká velmi vytrvalým letem. Nejlepší jedinci dosahují času nad 20 hodin nepřetržitého letu během jediného dne. Jsou to skupinový letci, závody jsou vypisovány pro hejna (skupiny), nejméně tří holubů, kteří musí startovat a létat společně. Na daný povel se též vrací na mateřský holubník. Jako první začali používat pro tento účel vábníka - droppera (převzato z angličtiny) Angličané a s jeho pomocí dosáhli v tomto sportu velkých úspěchů. Nejčastěji se k tomuto účelu používají bílí angl. pávici, kteří se vypustí na střechu, a tím se dá signál hejnu závodních tipplerů, že se mají vrátit na holubník. Tato metoda je založena na podmíněném reflexu a s jejím nácvikem se začíná v útlém věku každého tipplera. Tento způsob je sice ve světě nejpoužívanější, ale závodní předpisy dovolují používat v podstatě jakýkoliv signál k usednutí hejna (např.zvukové nebo světelné signály). Termíny jednotlivých závodů jsou pevně stanoveny a každý rok před začátkem letové sezóny se do nich chovatelé přihlásí, anebo do nich postupují podle výsledků z předchozích závodů. Závody mají přesně vypracovaná pravidla určující jejich průběh, hodnocení výsledků a na jejich dodržováním dohlíží delegovaní rozhodčí. Úkolem rozhodčích je sledovat celý průběh závodu a tyto údaje zanést do letového protokolu, který se ihned po ukončení závodu zasílá na adresu klubu.
Klub jednotlivé výsledky porovná, určí se pořadí soutěžících a nejlepším se udělí ceny. Porušení pravidel se trestá diskvalifikací. Podrobněji se můžeme zabývat touto tématikou někdy později.
Tímto článkem jsem se snažil přiblížit podstatu a původ této zájmové činnosti co nejširší chovatelské veřejnosti. V posledních letech jsem zjistil, že v naší republice je docela dost chovatelů tohoto ušlechtilého, mírného a inteligentního holuba. Většina našich chovatelů má tipplery pro radost, nejsou členy speciálního klubu, tedy s tipplery nezávodí. Asi tak před rokem jsem začal sestavovat seznam chovatelů tipplerů u nás a při této příležitosti jsem zjistil, že drtivá většina našich tipplerů pochází z chovu pana Josefa Tylšeho, který dovezl v šedesátých letech minulého století okolo 10 párů z Anglie. Tento chov u nás vytvořil téměř chovnou linii s charakteristickými rysy, povahovými i letovými. Aniž si to naši chovatelé uvědomují, začali se potýkat s tím, že tyto chovy jsou stále více příbuzné. Podařilo se mi získat několik nadšených tipplerářů a cítíme potřebu za dané situace zmapovat původ těchto holubů s důsledným vedením plemenných záznamů, což považujeme za základní krok k zachování této linie.
Já osobně disponuji kontakty na přední evropské chovatele tipplerů. S jejich pomocí jsem geneticky i výkonnostně oživil svůj chov. Právě touto cestou vyzývám ostatní chovatele tohoto plemene k hromadné spolupráci, máte-li zájem, kontaktuje mě na adrese:
Miroslav Načeradský
ul. Dolnokřeslická 46
104 00 Praha 10 - Křeslice
Tel/fax.- zaměst. : 267 710 048
Mob.: 606 934 366
Uvítáme Vaše názory, připomínky, zkušenosti a zájem o tipplery.
Ve svazovém Chovateli č.6/2004 jsem zveřejnil článek nazvaný "Anglický tippler - radost z chovu a letu" s cílem přiblížit našim chovatelům chov a závody těchto ušlechtilých a inteligentních holubů. Druhým cílem tohoto článku byla výzva ke spolupráci chovatelů Anglického tipplera. Chtěl bych touto cestou poděkovat za mnoho dopisů, které jsem obdržel. Na mnohé z nich jsem odpověděl, ale také mnoho jich zůstalo z časových důvodů nezodpovězeno, a tak bych to chtěl napravit tímto článkem.
Většina nezodpovězených dotazů se týká výcviku a tréninku závodních hejn.
Způsobů je několik, a proto jsem se rozhodl popsat, jak to dělám já. V závodním hejnu mívám 7-8 samců a stejný počet holubic. Počátkem března sestavím z těchto závodních jedinců chovné páry a nechám je odchovat jedny mladé. Holoubata ve stáří 6 týdnů oddělím od rodičů a rodiče pak rozdělím podle pohlaví do jednotlivých závodních oddělení. Holoubata přemístím těž do vlastního oddělení. Moje závodní oddělení je v podstatě jedna místnost 1,8m x 5m rozdělená dvěma stěnami z mřížek na tři části-oddělení. V prvním oddělení jsou umístěni holubi (samci), v prostředním holoubata a zadní oddělení je pro holubice. Oddělení holubů a holubic je vybaveno sedačkami a 8 boxy. V oddělení holoubat jsou jen sedačky. Sedaček by mělo být v jednotlivých odděleních dostatečné množství a to převyšující počet holubů. Je třeba si uvědomit, že tito holubi jsou špičkovými sportovci, od kterých požadujeme špičkové výkony. Z tohoto důvodu je nutné vytvořit klidné prostředí bez zbytečných stresů.
Nejprve popíši trénink a přípravu na závod starých tipplerů. Práce s hejnem holubů (samců) a holubic(samic) je v mém případě stejná jen s jediným rozdílem, že se samci nezávodím, ale připravuji je jako na závod a vypouštím je v neděli, tedy den po závodu. Z tohoto důvodu závodím vždy v sobotu a v neděli si pak otestuji samce. Mnohokrát se mi stalo, že holubi podali lepší výkon, něž předešlý den holubice. Přesto věřím více svým holubicím, protože podávají zdaleka vyrovnanější výkony. Samci jsou podle mého názoru náladoví. Dokáží v tréninku nalétat 15 hodin a vůbec se jim nechce sedat, ale na druhé straně si dokáží vynucovat signál k sesednutí již třeba po 8 hodinách.
Po rozdělení tipplerů podle pohlaví a oddělení holoubat od rodičů, krmím zásadně ve vletové kleci umístěné na venkovní stěně závodního oddělení a to vždy večer po setmění při umělém osvětlení. Dříve jsem používal bílé Anglické páviky jako droppery (vábníky - viz.článek v Chovateli č.6/2004), kteří u závodních tipplerů vytvářeli podmíněný reflex na krmení. Dnes používám bílý klobouk, bílý plášť a nacvičený zvukový signál. Ne, že by se mi stará anglická metoda neosvědčila, ale odpadá problém s umístěním dropperů v čase, kdy nekrmím. První tři dny po rozdělení podávám pouze ječmen, aby se holubi zbavili přebytečného tuku. Čtvrtý den závodní tipplery vypouštím po jednom jedinci, kterého nechám obletět několik okruhů, a pak mu dám signál k sesednutí. Toto opakuji se všemi závodníky z obou hejn. Tento způsob se mi osvědčil, protože se předejde ztrátám v prvním sezónním letu a to hlavně u ročních holubů. Po dosedu podávám dietní směs pro poštovní holuby. Další den vypustím odpoledne jedno z hejn nechám ho létat okolo půl hodiny (podle kondice nejslabších jedinců), poté dám povel k sesednutí. Po dvaceti minutách po sednutí podávám dietní krmnou směs. Pak toto opakuji s druhým závodním hejnem. Následující den po obědě vypustím jedno z hejn a po 1-2 hodinách, podle kondice, dám povel k sesednutí a to samé opakuji s druhým hejnem. Podmínkou je, že holubi okamžitě po sednuti seskakují do vletové klece. Další dni vypouštím po obědě každý den jen jedno hejno a nechám ho létat okolo 3-6 hodin podle kondice. Během několika dnů se hejna dostanou do dobré kondice a po šesti hodinách evidentně nechtějí sedat. V této fázi podám po letu obohacenou krmnou směs a vypouštím jednotlivá hejna každý třetí den a to nejpozději do 10té hodiny dopolední. Signál k sesednutí dávám podle momentální kondice závodních tipplerů, nikdy hejno nenutím létat co nejdéle. Mnoho chovatelů dělá tuto chybu z touhy dosáhnout co nerychleji dlouhých tréninkových časů. Opakem je pak výsledek, tippleři nelétají s radosti, ale z donucení a časy jdou rapidně dolů. Viděl jsem holuby, po rodičích z předních evropských chovů, létat okolo šesti hodin, nový majitel nadával na prodávajícího a nazýval ho podvodníkem. Podle mého názoru na vině si byl sám, protože holuby nepřiměřeným tréninkem zbavil přirozené radosti z letu. Ve dnech, kdy tippleři mají odpočinkové dny, je třeba dbát na regeneraci klidným prostředím slunného,vzdušného holubníku a dopřát holubům možnost koupele.
V době 20 dnů před závodem by hejno mělo dosahovat bez problémů časů od 10-14 hodin při tréninku podle kvality závodního materiálu. Tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí.
V této tréninkové fázi vypouštím hejno v co nejčasnějších ranních rodinách každý čtvrtý den za každého počasí (mimo extrémů) a před letem podávám vodu. Po letu dávám energeticky bohaté směsi. Krmení trvá dvacet minut poté odebírám i vodu. Vodu odebírám jen v době přípravy na závod. Tréninky si rozvrhnu tak, aby poslední končil sedmý den před závodem a holuby nechávám létat skoro do tmy.
Šest dní holuby nechám odpočinout v jejich závodním oddělení s boxy. Dříve jsem tipplery, vybrané pro závod, umisťoval na dvacet dva hodin denně do boxu, ale dnes to již nedělám. V boxech jen krmím a nechám je zde jen přes noc. Nečiním tak z několika důvodů, jednak létám jen na světlo, jinými slovy nepřipravuji své holuby na noční lety, protože na to jednak nemám čas, ani sousedé nejsou nadšení nočním osvícením střechy. Dalším důvodem, proč už boxy nepoužívám přes den je ten, že kvalita mého chovu se již zvedla a není potřeba pro let, který může trvat maximálně něco okolo 17 hodin je připravovat v boxech. Z časových důvodů se přihlašuji většinou jen na závody v červnu (Long Day) a červenci (Mistrovský závod starých).
Znovu opakuji, metod krmení je mnoho. Každý chovatel si musí osvojit to, co vyhovuje jeho tipplerům a v neposlední míře,i jemu samému. Krmná metoda před závodem může mít úspěch jen za předpokladu, že naši tippleři dostanou kvalitní krmivo, které znají a s chutí ho konzumují. Žádné experimenty jak s krmením, tak s ustájením a nebo změny v našem chování, nepřinesenou dobrý výkon. Tippleři musí byt v klidu, psychické a fyzické pohodě po celou dobu přípravy na závod a to včetně startu. Dopřávám tiplerům dva dny před závodem za poledne možnost koupele, ale hned po vykoupání je nutné vodu odebrat, aby ji nepili.
Velký český chovatel a znalec tipplerů nebožtík pan Antonín Hotový z Prahy 4 - Libuše říkal: ,,Není rozhodující čím člověk tipplery nakrmí, ale to, že je dobře nakrmí.” V této větě je schováno všechno umění o chovu anglických tipplerů, čím je chovám déle, tím více si uvědomuji hloubku této myšlenky .Závodní hejno sestavím z 3-5 ks podle momentální kondice. Malé hejno se dobře kontroluje a lehce můžeme odlišit slabší jedince a ty pak z hejna vyřadit. Dovoluji si tvrdit, že v hejnu pravidelně trénovaném ve stejném složení se vypracují vůdčí typy, takzvaní tahouni hejna. V přírodě je to zákonitý jev jedinců působících ve smečce. V hejně kroužících tipplerů si dominantní postavení získává jedinec momentálně ve výborné fyzické kondici se schopností co nejrychleji rozpoznat nebezpečí dravého ptáka a rychle hejno odvézt do bezpečí. Proto doporučují velmi citlivě a uváženě postupovat při vyřazování tipplerů ze závodního hejna. Několikrát jsem neuváženě vyřadil ze závodního hejna tipplera, a pak jsem toho dlouho litoval. Stane-li se, že tippler výborných kvalit najednou přestane podávat kvalitní výkon je třeba posoudit, zda nejde o momentální indispozici způsobenou špatným zdravotním stavem a nebo jiným vlivem. V takovém případě doporučuji poradit se s osvědčeným veterinárním lékařem specialistou na holuby, protože ne každý holubům rozumí.
Tato moje metoda vychází z předpokladu bezvadného zdraví chovaných tipplerů jak závodních, tak chovných párů. Z tohoto důvodu dávám dvakrát do roka vyšetřit trus a řídím se výhradně pokyny veterinárního lékaře, se kterým léta spolupracuji.
Myslím, že jsem napsal zhruba vše potřebné ohledně dospělých tipplerů. Teď bych přešel k mému způsobu přípravy mladých tipplerů na tréninkové lety a závody. V úvodu tohoto článku jsem uvedl, že ve věku 6 týdnů vytypovaná holoubata oddělím od rodičů a umístím je do prostředního oddělení. Někteří chovatelé tipplerů mohou namítat, že holoubata ve věku 6 týdnů jsou pro zaučování stará a tedy příliš vyspělá, což vede k velkým ztrátám při zaučování. Myslím, že v tom to není. Naopak holoubata v tomto věku se rychle naučí sami přijat potravu za pomocí podmíněného reflexu na droppera. Ráno holoubata umístím do vletové klece, aby seznámila s okolím holubníku. K večeru, jak se začne stmívat, začnu krmit v této vletové kleci za pomoci vábníka (droppera = u mě bílý plášť a bílý klobouk).
Konstrukce klece, ve které mladé tipplery osazujeme, musí být řešena tak, aby v ní nebyl průvan. Průvan vadí všem holubům, a tedy i tipplerům. Tento fakt bychom měli mít na zřeteli také při stavbě holubníku.
Při prvních dvou krmeních mladých tipplerů vložím do klece vybranou klidnou vyhladovělou holubici, která mladým názorně předvede, jak mají žrát. Po krmení každé holoubě vezmu do ruky, zkontroluji zda se dostatečně nažralo a popřípadě ho dokrmím. Před třetím krmení mladé tipplery prostrkám otvorem určeným pro zaskakování do vletové klece, tedy do předem připravené pomocné klece umístěné na vletové kleci. Po dvaceti minutách dám signál ke krmení a vložím do vletové klece krmítko s krmením. Mladí tippleři se naučí před krmením zaskakovat do vletové klece a dokud se nenaučí bez problémů zaskakovat, tak používám tuto pomocnou klec třeba i několik dní po sobě. Mají-li tento návyk stoprocentně zažitý, odstraním pomocnou klec z vletové klece a mladé tipplery k večeru po jednom pokládám na vletovou klec a zahájím krmení. Toto provedu se všemi. Když bez problému ovládají i toto, začnu je opět po jednom vykládat na střechu holubníku, kde je nechám chvíli běhat, a pak začnu krmit. Jakmile bezpečně ovládají i tuto fázi, podám jim jen poloviční krmnou dávku. Druhý den k večeru je opět po jednom vykládám na střechu holubníka a po chvilce vyložím starou holubici, kterou nechám pořádně vyhladovět. Ta se zpravidla hned zvedne a holoubě s ní. Nechám je udělat dva okruhy a začnu je vábit na krmení. Toto provedu se všemi mladými. Další dny vypouštím mladé tipplery k večeru po jednom, dokud stoprocentně reagují na signál, a zaskakují do vletové klece. Jakmile to ovládají začnu je pouštět odpoledne po dvou, ale ne sourozence. Dvojice ovládají tuto fázi bez problémů, sloučím je do hejna, maximálně po pěti kusech a následující dny vždy odpoledne začnu skupiny vypouštět. Je na místě uvést, že večer před letem podávám jen třetinu krmné dávky. Nechám je udělat několik okruhů a dám signál ke krmení. Další dny toto opakuji a prodlužuji délku letu až do doby, kdy stoprocentně reagují, pak začnu zvětšovat krmnou dávku. Hejna mladých vypouštím každý den odpoledne, když dosáhnou letů přes čtyři hodiny, začnu je vypouštět obden dopoledne a přitom vyřazuji nejslabší jedince. Po letech delších než osm hodin je nechávám dva dny odpočinout. Sestavím z nejlepších jedinců hejno maximálně o osmi kusech. V tomto období mohu trénovat již naplno všechny tři hejna (mladé, samce a holubice), každý den jedno heno dovolí-li to počasí.
Mladí tippleři mají neuvěřitelnou chuť k letu, ve velice krátkém čase dosáhnou letů nad deset hodin, a tak tipplery dvanáct týdnů staré mohu připravovat na závod. Nejprve z hejna odstraním slabší jedince a nechám šest nejlepších. V době 10-20 dnů před závodem při tréninku každý čtvrtý den musí hejno při běžných povětrnostních podmínkách dosahovat časů 10-14 hodin letu podle kvality holubů, krmení a zkušeností chovatele. Opět podotýkám, tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí.
V přípravě postupuji obdobně jako u starých tipplerů, jen s tím rozdílem, že jim nechávám vodu k pití po den k dispozici a používám vitamíny určené pro mladé poštovní holuby. Dnes je opravdu výběr krmiv a doplňkových přípravků na našem trhu celá řada. V tomto směru se pádem totality otevřely široké možnosti, a tak si každý může najít svou metodu, jak to vyhovuje jemu a jeho tipplerům.
Tak jsem se pokusil všeobecně odpovědět na nejčastější dotaz pisatelů. Závodit s tipplery je v podstatě náročnou záležitostí a chovatel tomu musí náležitě propadnout, aby z toho měl požitek.
Tippleři se dají chovat i jen tak pro radost z chovu a letu, jak to dělá řada mých známých. V případě projeveného zájmu mohu popsat i tento způsob chovu.
Předem děkuji za náměty, připomínky anebo případnou kritiku.
Po spuštění webových stránek KCHT dostávám stále častěji dotazy, zdali je možno chovat Anglické tipplery také jen tak pro zábavu chovatele a nesoutěžit s nimi. Jelikož jsem se takovéto praxi nikdy nevěnoval, nemohu z určitostí říci, ale domnívám se, že ano. Je však třeba dodržovat pár zásad, aby nám tippler "nezvlčil" a nestal se z něj povahou úplně jiný holub.
Jakou vlastně povahu takový tippler má? Je to velice inteligentní a přátelský holub, s výbornou pamětí, touhou po domovském holubníku, vzorně se stará o potomky (silně doporučuji tipplery jako chůvky pro chovatele krátkozobých holubů - lepší rodiče jsem totiž u holubů ještě neviděl), velice rád létá a drží se v hejně v poměrně veliké výšce nad holubníkem. Jako starý se neosazuje moc snadno a může se ztratit. Začnete-li se starými holuby, doporučuji je nechat zavřené jako chovné a létat až jejich holoubaty.
Tippler si oblíbí pána, který se mu věnuje, a nebojí se pak majiteli sednout i venku na ruku. Já osobně přenáším tipplery, kteří se vrátí z desetihodinových letů, na ruce do voliéry.
Jestliže tomuto plemenu holuba jednou něco povolíte, bude to dělat už stále, např.:
1) posedávat sousedům na střechách
2) dosedávat na cizí střechy dál od holubníku
3) nezalézat včas domů, apod.
Toto jsou u tipplera velice špatné vlastnosti, a jestli se v budoucnosti rozhodnete s tipplery soutěžit, budou velice na škodu. Navíc, dovolíte-li něco jednomu holubovi, ostatní ho budou následovat. Takoví prostě jsou.
Jak těmto negativním vlastnostem tedy předejít? K bodu:
1) tippler buďto létá anebo je zavřený v holubníku.
2) tippler se vypouští vždy hladový a stáhne se z letu dolů pomocí vábníků (tj. holubů, kteří nelétají), kteří se vypustí na střechu a nasype se jim trochu zrní například na mělký talíř, který se dá později přemístit. Vábníci začnou zobat a tippler se mile rád přidruží. Jako každý druhý holub je tippler nenasytný, obzvláště mladý se dokáže přežrat tak, že stěží vzlétne. Tippler se pochopitelně dá naučit dosednout i na jiný signál. Jeden můj přítel má dosed svých holubů nacvičen tak, že na holuby zapíská, zatřese plechovkou se zrním a tippleři přistanou na své střeše blízko něj.
3) když se tippleři vrátí z letu k vábníkům, okamžitě přemístíme talíř se zrním do klece holubníku, kam tippleří s vábníky rychle zaskočí, pakliže jsou ještě dostatečně hladoví. Doporučuji tudíž při stahování tipplerů nabízet vábníkům nějaké menší semínko, např. proso, aby se příliš brzy nenasytili.
Tippler má poměrně dobře vyvinutý smysl pro orientaci a holoubata, která se zalétnou při osazování, často přespí svou první noc někde venku a vrátí se domů až druhý nebo i třetí den. Stalo se, že se mi jeden dospělý holub ve fázi osazování vrátil zpět až pátý den. Z letošní první várky pěti mladých přespali čtyři svou první noc mimo dohled, ale druhý den se vrátili. Do jiného holubníku ten večer nezalezli.
Tipplerů není třeba chovat mnoho. Dvacet holubů bohatě stačí. Takto má chovatel možnost s nimi navázat opravdu přátelský a individuální vztah.
Soutěžní tippler vyžaduje pravidelnost v krmení i ve výcvicích v letu. Tuto kapitolu bych zde rád přeskočil, neboť píši pro chovatele, kteří chtějí mít tipplery pro pouhé potěšení z krátkého letu, což každý dobře chovaný tippler pochopitelně poskytne.
Doporučil bych chov tipplerů v zastřešené voliéře na zemi. Voliéra by měla být hezká na pohled, aby nebyla trnem v oku sousedům. Severní a západní strana voliéry by měla být chráněna před větrem, abychom v ní mohli nechávat tipplery i přes zimu. Na střechu voliéry bychom měli dosáhnout rukou. Tippler nemusí mít holubník v druhém patře - naopak, toto je spíš na škodu, člověk se pak moc naběhá. Na střeše své voliéry jsem umístil osazovací klec s výhledem 360°, ve které nechávám mladé třeba i celý den, pakliže není moc velké horko a nepálí do ní slunce. Uvnitř voliéry mám kotec pro vábníky, ze kterého na tipplery není vidět. Vábníky vypouštím k tipplerům v čas krmení. Krmím jednou denně večer ve 20 hodin ječmenem a špetkou řepky.
Kdo nemá čas krmit tipplery každý den, může jim pochopitelně nechávat zrní a vodu v zásobnících, ale trvale překrmený tippler nebude létat dlouho. Možná, že toto je právě to, co některý chovatel chce. Mít své tipplery k dispozici pro krátký večerní let jednou, dvakrát do týdne. Vypustí pak své celé dvacetihlavé hejno a kochá se jejich výstupem do výšky a kroužením nad holubníkem. Tippler, který má jídlo a vodu k dispozici celý den, a který není pravidelně cvičen v letu, nezalétne, podle mne, víc než 2 hodiny.
Chovatel, který se svými tipplery soutěží, nevypouští své holuby všechny najednou. Obden trénuje jen 5 -7 členný tým svých nejlepších holubů. Na chudé ječmenné stravě by tréninkový čas měl být někde mezi 6 a 8 hodinami letu. Ostatní holubi jsou zavřeni v chovném oddělení holubníku a nepouští se ven, aby neposedávali sousedům po střechách.
Jaké tipplery si tedy vybrat pro zábavný chov? Toto rozhodnutí bych ponechal na každém jednotlivci. Já osobně bych si vybral tipplery barevné. Sice se špitá, že barevný tippler má v krvi opět nedávno přimíchaného Birminghamského rollera, a někdy se na toto téma vedou na světovém fóru Tippler-Talk ohnivé debaty, přesto barevný tippler je barevný tippler a mě se líbí. Dodnes jsem si ze svých původních tipplerů ponechal v holubníku jednoho červeného a jednu stříbrnou pruhatou a jejich potomky rozdávám zadarmo. Ty soutěžní, které jsem si dovezl od mistra Rakouska, jsou pouzí obyčejní a "oškliví" modří pruhatí a straky :-)
Snažil jsem se v krátkosti napsat to nejdůležitější o chovu tipplerů pro zábavu. Jestli jsem zapomněl popsat něco, co vás zajímá, neváhejte mne prosím kontaktovat. Díky, že jste dočetli až sem.
Rád bych napsal pár slov o tom, jak zacházet s mladými holuby poté, když je ve věku 28 dní odstavíme. Já osobně je odejímám od rodičů na čtyřech týdnech jelikož se tou dobou stanou na obtíž rodičům a přítěží dalšímu hnízdu.
Holoubata přemístím do sekce mladých, kde je zavřu s několika klidnými droppery. Zde dostávají výživné krmivo a krmítko mají k dispozici na podlaze celý den. Neomezený přístup k potravě mají šest až sedm dní dokud se nepřesvědčím, že umí bezpečně jíst a pít sami. Každý den kontroluji jejich zdravotní stav a kondici pro případ, že by některé z holoubat mělo problémy samo se o sebe postarat. Když jsem si jist (asi tak po týdnu), že je vše v pořádku, začnu krmit jednou denně - a to večer. Touto dobou (asi na pěti nedělích) začnu s nácvikem na zvukový signál. Vyčistím podlahu holubníku, pískám na holoubata stejnou melodii a asi tak 15 minut jim házím zrní pomalu na podlahu. Celou tuto dobu pískám. Jsou-li ještě po 15 minutách hladové, vložím zbytek jejich potravy do korýtka a počkám, dokud se nenasytí. Takto je naučím třem věcem - žrát z podlahy (což budou později praktikovat na ploché střeše holubníku), získat mírnost a důvěru k chovateli, rozpoznat melodií, kterou si budou spojovat s příjmem potravy.
Holoubata vypustím ven pouze po zvládnutí těchto tří věcí. Před vypuštěním také změním složení jejich krmiva na méně kaloricky hodnotné a snížím jeho množství. Po vypuštění nevzlétnou prudce vzhůru, ale budou krátce polétávat vzhůru a dosedat na střechu holubníku. Ponechám je venku zhruba dvě hodiny a celou tu dobu sleduji každý jejich pohyb. Jestliže nenaučíte mladé holuby na výše jmenované podněty, jak jinak chcete dostat deset mladých holubů do holubníku než skrz jejich žaludek? Jakmile začnou létat výše a chtějí dělat širší kruhy, začnu na ně pískat onu známou melodii a stáhnu si je blíže k holubníku tím, že začnu házet pár zrníček na střechu a poté i do klece, kam zalezou. Když je mám v kleci, zavřu za nimi dvířka ven a jdu dovnitř holubníku, kde si je opět pískáním a zrním přivolávám k sobě. Během pár vteřin jsou uvnitř a chtivě sbírají zrní.
Během celého tohoto osazovacího období ponechávám holoubata v mírném stavu hladu, ale hladem je netrápím.
Doufám, že těchto pár slov pomůže začátečníkům,
Luka Kapac (sekretář kanadské CNTU)
Dnes dopoledne (23.9.07) jsem se v Týništi na ptačím trhu potkal s Pepíkem Veselým a mezi řečí mi znovu připomenul, že bych měl něco napsat o mém letošním rekordu v letu starých holubů. Je to prý po překonání rekordu dobrým zvykem a navíc nebyl první, kdo mě o tohle požádal. Pan Josef Hrabal ze slovenského KCHL reagoval stejně.
Abych pravdu řekl, ten rekord mi spadl do klína. Spíš jsem věřil hejnu mých mladých a se starými jsem toho moc nedělal. Pochopitelně jsem je trénoval, ale neučil jsem je přistávat za tmy a nedal jsem jim dvanácti hodinový trénink na krátké "vykrmení", jen jsem letěl s tím nejlepším, co bylo ten měsíc k dispozici.
Na jaře jsem trénoval 3 hejna. Dvě hejna starých (7 + 4 holuby) a jedno hejno mladých (kolem 15 holubů). Když mluvím o "mých starých", tak mám na mysli holuby narozené v druhé polovině roku 2006 - nejmladší se narodil na Silvestra 2006. Ty starší, narozené v první polovině 2006 jsem prodal členům klubu, aby si z nich něco nachovali.
První hejno 7 holubů se skládalo z linií, které jsem si dovezl z Rakouska od Zlatka Klačara (mistr Rakouska s časem 18.55). Byli to Werfové, Shannon/Hughes, Werf/Hughes a jeden Hughes. Přišel březen 2006 a dravci mi ten měsíc hejno zredukovali na pouhé 3 holuby. Oba červení Werfové byli, jako první, během týdne pryč. Od té doby s červenými nelétám. Zbyl mi jenom sedlatý Shannon/Hughes, modrý pruhatý Werf/Hughes a straka Hughes.
Druhé hejno starých, které jsem trénoval, se skládalo z kříženců Shannon (holub dovezený od Tomici Fajdetiče z Chorvatska) a Mullen/Westicott (holubice dovezená od Mustafy Kuksi z Kosova). Měl jsem 4 přibližně stará holoubata, protože jsem první vajíčka tohoto páru na podzim 2006 podsadil. Hejno létalo velmi dobře, ale nízko - v komínové výšce - do soutěže je taková letová situace na nervy.
První dva závody letošní sezóny jsem odletěl s hejnem číslo jedna. Ten sedlatý Shannon/Hughes byl dost náladový holub a v květnovém rozletu dosedl na špičku smrku nad holubníkem. Nebyl unavený, prostě se mu zachtělo a já musel zapsat čas 15.25 i když zbylí dva holubi měli chuť létat dál. Začal jsem tudíž hledat lepší řešení v kombinaci jednoho z těch nízko létajících kosovských s dvěma osvědčenými Zlatkovými.
Tlačil mě čas, protože jsem potřeboval během měsíce každého z těch 4 kosovských vyzkoušet na prvním hejně. Nebylo ani pomyšlení, že bych takto nesehraná hejna učil přistávat za tmy. Potřeboval jsem jen najít toho pravého, který do hejna padne - tj. půjde s hejnem výš, na pohodlných 100 - 150 metrů, které mi vyhovují. Nerad si totiž vykrucuji krk a namáhám oči.
Povedlo se v pravý čas - ze 4 holubů to byl ten třetí. Nyní jsem měl asi 3 neděle na to ty holuby spolu zalétat. Hejno, se kterým závodím, musí letět alespoň 10x pospolu - jedna z mých zásad - přijde ale dravec a všechno může být i jinak.
Jak jsem již zpočátku řekl, tomuto narychlo ušitému hejnu jsem nevěnoval žádnou obzvláštní péči. Držel jsem se však svých zásad. Na 2 1/2 až 3 lžičky ječmene (nebo diety) tréninkové časy 5 až 8 hodin (podle nálady holubů, počasí a mých časových možností v ten daný den). Trénuji obden a jelikož má týden 7 dní, tak prolet hejna vyjde například na úterý, pátek a neděli. Většinou jsem pánem svého času, což mám obrovskou výhodu, a tak mohu dbát na poměrnou pravidelnost v tréninku i krmení. Tuto pravidelnost podle možností dodržuji.
Krmím zásadně v individuálních boxech. Jedině takto si mohu být jist, že každý holub přijme stejné množství a stejné složení potravy. Krmím za tmy při umělém osvětlení. Krmím málo a z tohoto mála si dobrý tippler musí vybudovat svaly. Potom, při "vykrmení" nabere něco na váze a má z čeho "pálit". Říkám si, že obilniny, jejich složení a množství je pro tipplera jako množství a oktan benzínu pro auto. Naliji do nádrže 10 litrů a dojedu řekněme 100 km. Natankuji 20 litrů a dojedu 200 km. Naliji 17 litrů více oktanového paliva a dojedu třeba taky těch 200 km. Pozor ale, aby nádrž nepřetekla - tippler nesmí mít víc než 27 dkg, aby to byl ještě tippler do soutěžního letu.
Vodu podávám půl hodiny po krmení a nechám ji k dispozici další půlhodinu. Večer po tréninku podávám obyčejnou studniční vodu ředěnou půl na půl s neperlivou vodou Magnesia (elektrolyty nepoužívám) do které na plechovku od sardinek přidám na špičku nože glukózu. Po napojení hejno tipplerů přemístím zpět do tzv. "společenské klícky" za předpokladu, že jsou stejného pohlaví. Tippleři mohou také být zavřeni celý svůj sportovní život v individuálním boxu, ale já toto zatím nepraktikuji. Je možné, že přehodnotím svůj názor, až se mi holubice začnou ve společenském boxu pářit a snášet vajíčka.
Nyní jsem konečně došel k tomu, na co asi čekáte nejnetrpělivěji. Vykrmení před soutěží. Četl jsem mnoho receptů jak na to a každý z nich je trochu jiný - asi se liší podle klimatických podmínek lokality pisatele nebo možností chovatele nakoupit to, co je třeba (ne vše je k dostání všude). Tak asi bude nejlepší prozradit to, co dělám já s tím, co u nás lze koupit lze.
Pořídím si ptačí zob pro kanáry té nejlepší možné kvality, přidám do něj špetku vikve, řepky, semence a rýže - s procenty si nijak zvlášť nehraji. Pak si v lékárně koupím multivitamíny v kapkách pro mimina - to je vše, co potřebuji nakoupit, ostatní mám doma.
Za předpokladu, že létám soutěž v neděli, poslední mírný (cca 5-6 hodinový) trénink proběhne v úterý. Ten den po tréninku, ve 20 hodin, každý z hejna dostane 30 ml kanářího zobu a cca 20 zrnek pelušky a půl hodiny po jídle studniční (nebo odstátou) vodu do které nakapu 7 kapek vitamínů pro mimina na 1 dcl vody. Středa a čtvrtek totéž. V pátek totéž, ale už jen polovina pelušky. V sobotu před soutěží krmím ve dvě odpoledne, aby holubi měli dostatek času vše do rána strávit a pozor - k pití tentokrát už jen čistá voda. Nic víc, nic míň.
V den soutěže probudím hejno hodinu před startem (taky nemám rád, když mě někdo vyžene rovnou z postele do práce). Rozsvítím a nabídnu jim vodu - některý se napije, některý ne. S holuby si povídám. Znovu jim opakuji, aby si dávali pozor na dravce. Pak se jim zmíním o tom, že mám hrozně rád holubí polévku, o moc radši než tu slepičí, a že ten z nich, který mě dnes zklame, se v té polévce zcela jistě octne. Zdá se, že mi rozumí. Asi deset minut před startem holuby přemístím do přepravky, kterou odnesu asi 5 metrů od holubníku na volné prostranství a nechám je do startu zde, aby jejich oči přivykly šeru. V daný čas vypustím. Toť vše. Vlastně ne, tippleři jsou po vykrmení a před startem v přepravce hrozně nabuzení, plní energie a rvou se jako koně. Jednou se mi stalo, že jeden holub startoval s chomáčem peří v zobáku - myslím, že toto je dobré vědět též.
Na závěr bych se ještě rád heslovitě podělil o, podle mne, důležité faktory našeho sportu. A to jsou: trpělivost, pravidelnost, čistota v holubníku, dobrý zdravotní stav holubů, spousta času a práce, znát povahu holubů (někdy se jim nechce "makat", jindy překvapí), "vymáhat" si jejich poslušnost, nepřetahovat tréninky (kromě toho jednoho dvanácti hodinového, který mi určí, kteří holubi jsou pro mne do soutěže a kteří ne). A HLAVNĚ trocha toho štěstí (na obloze žádný dravec a příznivé počasí), které přeji všem.
Jak již jistě všichni víte (píši pro členy KCHT a naše příznivce), že loni na podzim jsme byli já Pavel Motyka a náš předseda Frank Otta na pozvání předního chovatele tipplerů a velkého přítele Franka Otty pana Davida Strossmayera, který je taktéž členem našeho KCHT v příhraničním městě Osijek v Chorvatsku. O loňské cestě a zážitcích už psal Frank a já jen musím dodat, že na přivítaní v Chorvatsku a další příjemné zážitky z Osijeku velmi rád vzpomínám a děkuji Frankovi za to, že se mi rozšířil jak okruh přátel chovatelů tak i obzor vědění o tipplerech.
Letos koncem jara mne opět Frank oslovil a taky přátele Karla Czyže a Pepíka Veselého s tím jestli máme zájem s ním jet do Kosova, že dostal pozvání od uznávaného Balkánského znalce a chovatele tipplerů, jeho přítele Mustafy.
Součásti pozvání byl také příslib, každý kdo pojede si přiveze nějakého holuba na vylepšení svého chovu. Po zvážení mého zdravotního stavu (jsem po infarktu) a načasování zamýšleného výletu jsem se rozhodl, že nepojedu, zkrátka nebudu riskovat v polovině prázdnin, kdy je předpoklad největších veder nějakou nepříjemnou příhodu a k tomu v cizím světě. Avšak jako vždycky mne každý utáhne na vařené nudli i tentokrát jsem nakonec souhlasil s tím, že nás bude víc, bude to levnější více šoféru atd. Nakonec jsme zůstali zase jenom my dva, Karel nedostal volno v práci a Pepík nám onemocněl. A jelikož se sliby plní, tak jsme jeli opět jen my dva, avšak naštěstí Frank dostal skvělý nápad a vzal sebou dceru Laylu a jejího přítele Erika.
A tak poslední červencovou neděli jsme v pět hodin odpoledne vyjeli z Jablunkova směr Kosovo. Slovensko jsme přejeli ještě za denního světla a tma nás zastihla těsně u maďarských hranic na bývalém hraničním přejezdu Šahy. První zastávku jsme měli za Budapešti, kde jsme provedli kontrolu co nám to naše obětavé manželky nabalily, abychom příští tři dny přežili a taky se k ním zase vrátili. Po krátkém občerstvení a dalších náležitostech s cestováním spojených jsme pokračovali směrem na Beograd. První celní kontrolu jsme měli při přejezdu z Maďarska do Srbska, avšak proběhlo to hladce a rychle. Zatím co v Maďarsku platila dálniční známka, tak v Srbsku se platilo mýtné a to čtyřikrát a zpátky dokonce pětkrát, protože jsme jeli trochu jinou trasou, ale to vysvětlím později. K mému údivu všude se už platí eurem. Poslední zastávku na území Srbska jsme měli u města Niš. Nejenom jako příjemný společník, ale i jako vynikající navigátor se osvědčila slečna Layla, která se skvěle orientovala v mapě a bystře reagovala na různá návěstí a směrové tabule. Nejvíce jsem obdivoval Franka, který chudák jel bez vystřídání v kuse. Já jsem původně měl vypomáhat s řízením, avšak bohužel mne tak silně rozbolely záda a nohy, že jsem se cpal prášky a za volant bych se neodvážil. Za svítání jsme se blížili k hranicím Kosova a bylo to hodně poznat také na kvalitě silnice. Na hranici Kosova jsme byli ráno v sedm hodin.
Byli jsme čtvrté auto v řadě, což podle Franka bylo dobré. Zrovna také dojel na celnici z druhé strany autobus plný srbských vojáků a následujících dvacet minut probíhala výměna služeb. Jenom jsme koukali odkud všude se vynořili vojáci noční služby. Z hraničního lesa, z křoví a ranní směna i se psy mizela na jejich posty. Když na znamení celníka jsme vjeli do prostoru celnice, tak první co mi padlo do oka byl tank s českými znaky a přiznám se, zapůsobilo to na mne dost rozpačitě, ale to byl můj pocit. Celníci vystavili Frankovi jejich Kosovské povinné ručení (samozřejmě opět Frank platil) a po prohlídce auta a ověření totožnosti nás všech, každý dostal ještě speciální doložku do pasu a k tomu upozornění, že bez této doložky se zpátky nedostaneme, tudíž hlídat jako oko v hlavě. A tady jsem znovu nesmírně ocenil Frankovu znalost angličtiny bez níž bychom byli ztraceni.
Po odbavení jsme už v klidu pokračovali k cíli naší cesty do druhého největšího města Kosova do Prizren. Krajina je to kopcovitá na první pohled chudý kraj. Občas jsme míjeli hromadné hroby, což působí dosti stresujícím dojmem na Středoevropana narozeného po válce a žijícího v míru a relativním blahobytu oproti tomu čímž jsme právě projížděli. Čím více jsme zajížděli do vnitrozemí, tím více se zlepšovaly silnice a také i prostředí, tím myslím domy, vesnice a městečka. Za zmínku ještě stojí přiblížit označení nosnosti mostů. Jednoduše kulatý žlutý terč (ve skutečnosti tři vedle sebe) , kde na prvním je namalovaný tank a počet kusů, na druhém je obrněný transportér a počet kusů a na třetím je nákladní auto a opět počet kusů. Ze strachu jsem to nenafotil, protože dost často jsme potkávali džípy s vojáky KFOR. Postupně jsme se dostávali do úplně jiného světa. Všude nové domy dokončené, rozestavěné, nová staveniště. Na každém kroku bylo vidět,že v této zemi je obrovský kapitál, elán a poválečná euforie. Moc mne udivil enormní počet nových motelů, hotelů a obchodních domů i když popravdě nevím, kde seženou klientelu, ale oni asi vědí co dělají. Přes všechnu modernizaci ze všech stran člověk cítí Orient, či už minarety mešit, oblečení žen, anebo turecké čepičky na hlavách mužů. Aniž jsme se nadali a byli jsme v cíli naší cesty ve městě Prizren. Zaparkovali jsme na kraji města v boční uličce u zdejší řeky, která protéká městem. Zatím co Frank s rodinou šel za našim hostitelem Mustafou, já zůstal v autě a se zájmem jsem sledoval dění kolem sebe.
Je to město na úrovni asi středně velkého okresního města obklopeného dokola až dvoutisícovými horami (do města se vjíždí a zase vyjíždí jednou cestou a až několik kilometrů za městem je možno změnit směr jízdy) s úžasným okolím. Za městem je vidět ještě zříceniny starého opevnění z devátého století. Na kteroukoliv stranu se podíváte jsou vidět mešity (v podvečer, když svolávají k modlitbám, tak to je nezapomenutelný zážitek až mráz po zádech přechází), některé zchátralejší, některé opravené, krásné. Uličky úzké, které nejsou schopné pojmout obrovské množství aut všech značek a stáří natahaných ze Západu a mezi nimi oslíci s otýpkou roští nebo dřeva a hlavně neskutečný chaos, avšak dopravní nehody žádné! Za celou dobu se mi nepodařilo zjistit jaké pravidlo či zákon v tamních uličkách platí.Oblečení jak ženy tak muži asi tak třicet procent Orient a zbytek Evropa.
Po dvaceti minutách se vrátili už i s Mustafou a po přivítaní jsme odjeli do hotelu, kde jsme se ubytovali na dvou třílůžkových pokojích. Pokoje byly vybavené standardně jako u nás, včetně rádia a televize. Cena jednoho pokoje přijatelná - 25 eur. Po ubytování jsme se s mladými dohodli kdy a kde se večer sejdeme a my s Frankem a Mustafou se vydali za kolegy holubáři - tipplerkáři.
Návštěva byla ohlášena a členové klubu SILVER nás už čekali v jejich krámku SILVER. Přivítali a představili jsme se navzájem a všichni jsme usedli na takové malé plastové stoličky asi pětadvacet centimetrů vysoké (což mi s mým pupkem dělalo nemalé potíže, ale tvářil jsem se statečně) a za chvíli z kavárničky od naproti nám donesli kávu a minerálku a začala velice družná debata, ze které jsem pochopil asi každé páté slovo, ale tvářil jsem se, že všemu rozumím a taky to tak dopadlo, ale to bude později.
Dozvěděli jsme se, že tento sport je v jejich městě velmi populární a že jenom v Prizreni je pět klubů UTK, které sdružují přes osmdesát členů. Také jsme se dozvěděli, že když je závod, tak mají přítomné rozhodčí ze svého klubu a navíc ještě chodí namátkové kontroly z ostatních klubů ve městě, jelikož je mezi nimi velká rivalita, tak ty namátkové kontroly bývají pravidelné. Trochu se divili a kroutili hlavami nad našimi pravidly týkající se rozhodčích (např. čestný systém) a nakonec to pochopili, že my jako prakticky začínající klub máme ze začátku mírnější pravidla.
Asi po dvou hodinách a vypití dalšího šálku kávy (to snad byl čistý kofein) nás odvezli na druhý konec města se podívat na holuby a chovné zařízení jejich pokladníka Besnika, mimo jiné majitele motelu, kde se bylo na co podívat.
Jak jsme později zjistili, tak všichni členové SILVER Team jsou movitější lidé a také kvalita zařízení a vybavení tomu odpovídala. Samozřejmě opět následovala další kofeinová bomba, že už jsem začínal mít o své choré srdíčko strach, ale přežil jsem!
Po prohlídce zařízení a zhlédnutí ukázky letu Besnikových tipplerů se jelo opět do středu města na návštěvu k dalšímu chovateli Kujtimovi.U Kujtima nám byly nabídnuty první holuby, tak jsme si každý něco vybrali a po hodině jsme jeli zpátky do krámku SILVER. Po krátkém odpočinku na malém bobku a nezbytné kávě jsme se vydali na prohlídku Mustafova chovu. Opět perfektní zařízení a krásní holubi a obzvlášť ukázka práce a souhra chovatele s droppery. Chovatel, který se Mustafovi stará o jeho tipplery a droppery nám ukázal, jak mistrně má zvládnuté droppery. Nejméně patnáct-krát je z jejich boxu ve voliéře vyhnal na střechu, v zápětí plechovkou se zrním stáhl na zem a proutkem je v klidu navedl zpět do voliéry a to dvanáct kusů dropperů. Poté nám zase ukázali, které holuby můžeme mít a jestli souhlasíme a stalo se strašné nedorozumění, které mi řekli až před odjezdem a mne to totiž mrzí dodnes. Jak už jsem psal moc té jejich řeči jsem nerozuměl a ten Mustafuv kolega mi ukazoval ty holuby a ukázal na čtyři, které byly bokem a údajně mi říkal, že tyhle ne, ale ostatní ano a já jsem mu na to, tak že ano, že je beru. Tak se stalo, že na druhý den mi tyto holuby dali a až potom mi přes Franka sdělili pro mne dost trapnou příhodu z minulého dne, ale holuby už za nic na světě nechtěli vyměnit, protože jsem host a bylo to moje přání. Tak jsem získal asi moc cenné holuby a zase se potvrdilo pravidlo - hloupý můžeš být, ale štěstí musíš mít. Tím, ale naše exkurze po Prizreni ještě neskončila.
Ještě jsme byli na holubníku Dina a tam jsme se opět přesvědčili, jak vysoko jsou na žebříčku hodnot jejich tippleři. Když jsme dorazili před vrátka do zahrady k Dinovi, tak jsme zjistili, že v zahradě má Dino postavený nový dům, který už má střechu, ale je ještě bez oken, omítky, zkrátka hrubá stavba. A v tom na nás volá a mává vysmatý Dino z okna ve druhém patře. Tak jsme šli za ním a nahoře ve třetím poschodí (u nás by to každý využil na podkrovní byt) nám Dino ukázal své království. Čtyři super vybavené holubníky, každý má výlet na jinou světovou stranu, v každém holubníku jen několik holubů, přehled, čistota a na chodbě samozřejmě připravený vysavač, zkrátka pan holubář, ale to oni tam jsou všichni. A poslední návštěva tohoto dne byla u Adnana, kde jsme se museli přezout a zase to samé, super zařízení, krásné holuby,čistota a nakonec jsme obdrželi jako dar, každý jednoho kvalitního tipplera a po prohlídkovém maratonu jsme šli na večeři. Ještě musím dodat toto: takový pořádek a tak úzkostlivou hygienu jak dodržují tam, jsem ještě neviděl. Když jdete na holubník, který je převážně na patře, nebo na půdě, tak při vstupu na schodiště dostanete od chovatele sandály (svoje boty musíte nechat dole), před holubníkem stojí převážně vysavač a všude naprosto sucho a čisto.
Frank nás pozval na večeři a dali jsme si tamní specialitu, takové malé čevapčiči s pikantní oblohou a k tomu chlebová placka, která se trhá - moc dobré. Píši malé čevapčiči, ale těch malých bylo deset kousků, takže jsme se pořádně nabouchali. S Mustafou jsme se rozloučili a šli jsme na hotel se vyspat. Po koupeli jsme zalehli a spali jak mimina. Dodnes obdivuji Franka jak to po osmnácti hodinové šichtě za volantem ještě všechno zvládnul a vydržel. Možná, že ho při životě drželo to kofi.
Ráno v devět jsme zase měli sraz s Mustafou v internetové kavárně. Když jsme tam došli Mustafa už nás čekal a samozřejmě jsme zase začali obligátní kávou. Po půlhodině jsme se vydali do krámku SILVER, kde se nás ujal majitel a hostitel Muharem a po nezbytné kávě jsme šli v tomtéž domě na poslední prohlídku holubníku a holubů. Myslím, že Muharem má zařízení a vybavení na nejvyšší úrovni.
Mezitím co Mustafa s dalšími jeli pro holuby, já jsem šel udělat ještě pár snímků po městě a pro vnuky koupit nějaké suvenýry. Kolem poledne jsme se vystěhovali z hotelu, všechno naložili do auta a odjeli k Silverovi. Zatím co Frank přebíral holuby a dávali je do přenosky, tak já a Kurtisch jsme šli vyřídit veterinu. Když jsme se vrátili bylo již všechno v autě a připraveno na odjezd. Takže jsme za všechno poděkovali a rozloučili se s novými kamarády. Loučení bylo jako bychom se znali léta a to je na tom našem sportu to nejkrásnější, že máme přátele na celém světě, ať už to je Asie, Amerika, Austrálie atd. Všichni máme stejné zájmy a to je chov ušlechtilého holuba, Anglického tipplera.
Z Prizrenu jsme vyjeli něco po čtrnácté hodině. Zpátky jsme jeli přes Macedonii, takže jsme projížděli znovu vybudovanou Skopii po tom obrovském zemětřesení. Důvodem této zajížďky bylo to, abychom se vyhnuli špatným cestám do Prištiny, kde místy byla pouhá šotolina bez asfaltu a také, abychom se vyhnuli přímému přejezdu z Kosova do Srbska. Zpáteční cesta byla bez problémů až na přejezdu do Maďarska potažmo do EU bylo trochu vzrůšo, ale všechno dobře dopadlo, akorát Poláci mají smůlu, ale oni jsou na to zvyklí.
Doma v Jablunkově jsme byli něco po osmé hodině ráno. Než jsme dojeli domů, tak jsem mobilem poprosil manželku, ať nám k snídani připraví míchaná vajíčka s pažitkou, že máme hlad jako vlci. Snídaně všem sedla a moc chutnala, takže manželka dostala pochvalu. Mladí s manželkou šli do lesa na houby, které zrovna u nás rostly, já šel kolem holubů a Frank si vzal deku a šel si na zahradu lehnout pod jabloň, kde spal tři hodiny aniž se otočil na druhou stranu a vůbec se mu nedivím. Na moji omluvu musím dodat, že do postele nechtěl ač byly připraveny pro všechny. Potom jak se Frank trochu vyspal tak jsme ještě všechny dovezené holuby očkovali Pharmavacem columbi. Mezitím se houbaři vrátili z lesa a nepřišli s prázdnou, takže hříbky z Beskyd putovaly do Hradce. Odpoledne jsme Frankové holuby naložili opět do auta, rozloučili se a výletu byl k o n e c. P.S: Ještě jednou děkuji mému kamarádovi Franku Ottovi za bezpečnou jízdu, krásné a nezapomenutelné zážitky z horkého léta 2008.
Panuje všeobecný názor, že nejlepší holubář je ten, co si v dětství nebo v útlém mládí pořídí určité plemeno, a vydrží u něj až do konce svých holubářských dnů. Ono to má svou logiku, takový člověk se po určitém čase dobere k poznání co a jak se s těmi jeho holuby má, že by to či ono chtěl vylepšit, a tak se snaží své holuby postrkovat k dokonalejší postavě, ještě zářivějšímu lesku a sytější barvě. Ne každý holubář to dokáže, ale bez takových "opravdových" by to prostě nebylo ono.
Já tohle všechno samozřejmě vím, první holuby jsem měl dřív jak školní tašku, a to už je opravdu dávno, jsouc narozen za táty Gottwalda. Mými holubníky prošlo plemen nepočítaně, nikdy mě ani nenapadlo říci si - tak tohle jsou ti praví, u těch zůstanu. Bývalo to právě naopak, vždycky jsem se snažil pořídit si cokoliv co se mě zlíbí a je to právě k mání.
Vyjmenovávat co jsem kdy choval, to bych těžko svedl, pochybuji, že bych si na každé to své bývalé plemeno vzpomněl, ale zajímavé je, že vždycky po pár letech, průměrně pěti, stěhoval jsem na holubník rejdiče. Nebyl jsem zaměřen na určitou skupinu, třeba dle země původu, pokaždé byli ti holoubci jin, a je dost možné, že jsem míval všechno co se tady v té tenkrát dráty obehnané zemi dalo sehnat.
Do "spolku", jak se tehdy říkalo Svazu chovatelů, jsem vstoupil ještě jako školák, několikrát členství zrušil a znovu vstoupil. Prošel jsem téměř všemi funkcemi, proseděl nekonečné hodiny na schůzích, a jistý čas byl přesvědčen, že je to co můžu prožít, je účast na výstavě králíků, holubů a drůbeže. Jak šel čas, přestaly mne ty komunisticko-chovatelské schůze bavit. Neustále se tam něco řešilo, ale slovo králík nebo holub nepadlo nikdy. Na výstavy jsem pořád jezdil rád, ale vystavovat své holuby ani nápad. Oni se na střeše cítili mnohem lépe než v nějaké klícce kde je okukovaly davy. Vyvrcholilo to tím, že jsem se jednou na schůzi pohádal s vesnickým předsedou strany, a mezi chovatele mi nebylo umožněno docházet. Přiznám se, že mi to docela chybělo, aby taky ne po tolika letech.
Přišel r. 89 a já očekával, že tak jak se všechno okolo mění, postihne to i chovatelství. Jenže to byla sakra mýlka, politicko výchovní pracovníci dostali nové tituly a všechno zůstalo při starém, řekl bych až doteď. Jediná změna je ta, že chovatelů je už není sto tisíc ale s bídou pětina. Časem mě to dění kolem chovatelství přestalo zajímat úplně, a několik let jsem nebyl ani na jedné výstavě.
Aby můj chov holubů měl nějaký smysl, rozhodl jsem se, že je budu honit do výšky. K tomu přeci nepotřebuji vůbec nikoho, žádnou ZO, ani ÚV natož pak "Genseka" (generální sekretář). Pořídil jsem si rejdiče z české provinience a tím se poprvé vrátil k plemeni co už jsem jednou měl. Říká se že ti rejdiči vydrží ve vzduchu tak dvě hodiny, a je to i není pravda. Desítky let se ti holoubci chovají ve voliérách pro krásu, ale žádné výkony po nich nikdo nechtěl. Na druhou stranu když se s velkým úsilím trénují, tak by dvě hodiny létat mohli. Já to vím, já si to vyzkoušel.
Pustil jsem se do honění rejdičů a podotýkám že úplně blbě. Ani mne nenapadlo pídit se po nějakých rodách, nebo snad literatuře. Znával jsem holubáře co jako kluk honil s tátou hejno nad Prahou. Vyprávěl mi jak se purclíci vypouštěli hladoví, a aby se neflákali po střechách, práskalo se z klacku a staré kravaty. Domů se lákali na bílého pávíka co on mu říkal "dropper", ale já, protože jsem Čech, vím, že je to vábník. Vyzbrojen těmito informacemi posháněl jsem dvacet holubů asi z pěti chovů a pár dní je nechal zavřené. Žádného pávíka jsem neměl, učil jsem holuby na zvonění zvonu. Jednoho dne jsem je řádně hladové vyhnal z holubníku a za pomoci koženého pasteveckého biče co vydával rány jako z pistole je zvedl do vzduchu.
Na poprvé to byla katastrofa, holubi se rozletěli, posedali po stromech. Zkoušel jsem to znovu a znovu každý druhý - třetí den, práskal bičem a házel po střechách tenisák uvázaný na provázku. Po dlouhých týdnech jsem dosáhl toho, že rejdiči létali všichni, sice zdaleka ne v hejnu a jen pár metrů nad holubníkem, ale přeci jen to byl úspěch. Další krok bylo to, že holubi nelítali každý jiným směrem, ale v jakéms - takéms hejnu. I s výškou to bylo lepší, létali mým odhadem tak šedesát - sedmdesát metrů nad holubníkem, ale výš to nešlo. Aby se rozumělo, bydlím v hlubokém údolí u řeky co teče z východu na západ, a svahy té strže porostlé na vrchu smrky mají vrcholky právě těch sedmdesát metrů. Vítr protahuje údolím ze západu na východ, jenže tam nahoře je to třeba s větrem úplně jinak a holubům se tam z nějakého důvodu nechce.
Přešlo léto a podzim, spadalo listí, údolím vály divé větry. Všeobecně panuje názor, že tou dobou holubi už létat nemají, jenže mě se líbilo jak využívali větru, jak se nechali unášet, prudce stoupat a zase klesat. Napadl sníh, sice jen na chvíli a já nechal rejdiče zavřené. Hned jak se udělalo hezky, byla už půlka listopadu, vyhnal jsem je znovu. Ti mí třepotáci vystoupali k vrškům smrků a v širokém neuspořádaném hejnu kroužili jak už mnohokrát předtím.
Stál jsem na dvoře s hlavou vyvrácenou jako správný holubář a najednou vidím hejnko sedmi holubů létajících ve velké výšce po proudu řeky. Pošťáci co naším údolím létají často to nebyli, to bych poznal, ale že by to mohli být rejdiči, to mě teda nenapadlo. Jenže byli, jen se dostali nad mé hejno začali kroužit. Pěkně křídlo na křídlo, hejn o sevřené a v tom se stal malý zázrak. Moji holubi se jakž takž srazili a vystoupali k cizímu hejnku. Chvíli tak kroužili a já na to civěl s hubou div ne otevřenou, a bodejť by ne, vždyť to bylo to nejhezčí co mi mí rejdiči předvedli. Pak mne ale trklo, co když ti cizí profíci ty mé odtáhnou? Začal jsem zuřivě zvonit a mé hejno díky hladu poslušně sestupovalo dolů. Cizí holubi ještě párkrát zakroužili a vydali se kamsi za svým cílem. Jen mi bylo divné že ač původně letěli z východu na západ, odbočili teď o devadesát stupňů, přesně na sever. Jenže jich bylo jen šest, toho sedmého stáhli mí holubi dolů. Na holubník nesedl, zůstal hned vedle na jabloni. Vydržel tam asi půl hodiny aniž by se pohnul, přešlápl nebo otočil hlavou. Pak se zvedl a zamířil neomylně tím samým průsmykem jako těch šest.
Nikdy předtím jsem takového holuba neviděl, začal jsem se poptávat, hledat v knihách. Na naší jabloni tenkrát seděl s největší pravděpodobností tippler, a já se začal pídit po dostupných informacích. Nastudoval jsem, jak se to vlastně s vysokoletci má dělat, stávající hejno svých rejdičů jsem rozdal po kamarádech a do jara si sehnal tipplery.
Od té doby uběhl nějaký čas a já už o tipplerech leccos vím. Než o nich budu vědět hodně uteče ještě nějaká ta voda, ale mne to nějak netrápí. Tippleři se mi líbí, soužití s nimi mne naplňuje a tak vůbec nepřemýšlím o tom že bych je zaměnil za jiné plemeno. Dost dobře nevím za jaké, neznám lepšího rejdiče, i když, kdo ví !
Z mého bydliště do Dolního Dvořiště, kde bydlí Sabidin Tafallari, nový český rekordman, to je vlastně napříč naší vlastí, od Polska k Rakousku. Pro úplnost musím uvést, že tuto cestu jsem podnikl na přání předsednictva KCHT, jako inspektor. Písemné zmocnění k inspekci jsem obdržel od Václava Gaudla. Dalo se předpokládat, že Tafi, jak mu někteří členové důvěrně říkají, má velké ambice zalétnout velmi dobrý čas, neboť v květnu zalétlo jeho hejno do tmy, ale pro starý letový formulář mu nemohl být čas uznán a došlo k diskvalifikaci.
Na cestu jsem vyrazil v pátek 18.6.2010, abych se ubytoval téměř v sousedství čp.59, kde Tafi bydlí a chová tipplery. Přesun, ubytování a vše probíhalo v utajení pro soutěžícího, který sice mohl tušit kontrolu, ale nikdo ho nekontaktoval. Ještě v pátek jsem si vytipoval místa, z kterých jsem mohl nepozorovaně sledovat start a vlastní soutěžní let. Těmi místy byla lavička v parku pod kostelem, odkud jsem měl dobrý výhled na čp.59 a jeho vchod. Pak roh pohostinství U selského dvora, který je vzdálen nějakých 50 m od holubníku a je z tohoto místa téměř detailní výhled na celé dění kolem holubů. Posledním místem, pak byl "balkon"- podesta vnějšího zastřešeného schodiště penziónu, kde jsem byl ubytován v podkroví. Odtud byl pohled ze zadní strany na čp.59 a zastřešení "balkonu" mi v době deště dávalo možnost bez problémů sledovat létající hejno.
Tipplerkáři jsou všichni velcí nadšenci, neboť musí tréninku a soutěžím věnovat hodně času, kdy "normální" lidé už a nebo ještě spí. A právě LD, je tím největším svátkem, kdy na severní polokouli, je doba nejdelšího denního světla a tedy i možnost dlouhého soutěžního letu. I já patřím mezi ty, kterým nedělá velkou potíž ranní vstávání a tak v sobotu 19.6.2010 jsem byl na svém stanovišti "U selského dvora" ve 3:30, abych sledoval vše ještě před startem. Na holubníku se již svítilo a Ford Focus Tafiho, nebyl vidět. Ve 3:50 Focus přifrčel a z něho vystoupil Tafi a ještě jedna postava o francouzských holích. Oba zašli do domu, aby těsně před 4 hodinou vyšli na dvorek. Sledoval jsem pod deštníkem hodinky a byl jsem zvědav, zda dojde ke startu, když byla ještě úplná tma a pršelo.
Přesně ve 4:00 bylo vyhozeno soutěžní hejno do vzduchu a ztratilo se ve tmě. Jak později Tafi říkal, hodně váhal, zda má vůbec odstartovat, ale risknul to. Pro tmu jsem nemohl sledovat letící hejno, ale ve 4:25 jsem tipplery uviděl, jak v dešti prolétají nad holubníkem. Jak to vyžadovala situace, měnil jsem svá stanoviště, aby si mne nikdo nevšiml. Tak střídavě za slabšího deště, mrholení a zatažené obloze proběhlo celé dopoledne, kdy nějaký čas bylo i polojasno. Hejno kroužilo velmi spořádaně kolem holubníku a prakticky ze všech svých stanovišť jsem jej měl stále na dohled. Stejný obrázek trval do 16 hodin, kdy jsem se představil u soutěžícího a při této příležitosti poznal i jeho rozhodčího p. Německého. To byla ta postava o francouzských holích, kterou přivezl Tafi ve 3:50 hodin. V tu dobu zde byl na návštěvě a pozoroval let člen KCHT, pan Bohdal. V souladu s instrukcemi, jsem zadal rozhodčímu znalostní test pravidel KCHT. Po vyplnění testu, jsme společně sledovali let hejna, které se stále drželo u domu, takže pro rozhodčího i pro mne bylo velmi jednoduché sledovat jeho let.
Počasí se neumoudřilo a stále se střídaly dešťové přeháňky, zataženo a chladný vítr. Počasí skutečně pod psa, v tuto roční dobu. Jak se blížil soumrak, Tafi začal být nervózní, jak se mu podaří "stáhnout" hejno, aby zaskočilo podle pravidel. Chtěl zaletět 18+ a to bylo jistě do tmy. V tomto počasí tma a špatná viditelnost nastali již ve 21:45. Hejno, bez ohledu na počasí, si stále drželo tempo a létalo v celkem malých kruzích kolem holubníku. Přes den jeden holoubek měl tendence k přistání, ale vždy zbylí dva jej opět strhly do potřebné výšky. Ve 21:23 byla rozsvícena podpůrná světla (doba kdy rozsvítili pouliční osvětlení), která osvětlila střechy holubníku. Sledování holubů bylo obtížnější, ale stále letěli v dobrém tempu. Tafi se stále rozhodoval, zda let neukončit třeba v 21.45, ale pak to risknul a droppery vyhodil na střechu v 22.01, tedy 3 minuty po oficiální době tmy, za deště a teploty 10 st.C. Za minutu přistál na střechu B7711/09, který zaskočil do holubníku ve 22:10, kdy se na střeše objevil B7724/09 a po 16 minutách zaskočil. A nyní začaly horké chvíle. Třetí holub nebyl vidět a to by mohlo zmařit tento dlouhý let. Těsně před 22:30 se konečně ukázal KCHT 705/09a začal kroužit nad střechou domu, kam dosedl ve 22:33. Tafi si částečně oddechl, ale ještě nebylo vyhráno. Ty minuty do 22:44, kdy zaskočil i poslední, byly pro něho snad nejdelší v životě a radost neznala mezí. Spolu s ním se radovala i jeho žena, která se spolupodílela na tomto rekordním letu nemalou měrou, neboť to byla právě ona, která pomáhala při všech tréninkách. V té euforii, s trochou nadsázky, vyslovil Tafi svoji další inspiraci: "A hurá na Shannona…!"
Soutěžící i rozhodčí ještě naposledy zkontrolovali úplnost všech záznamů, čísla soutěžících holubů, podepsali letový protokol a Tafi si pozorně přečetl můj zápis a podepsal. A to byl konec rekordního letu a soutěžní soboty. Vlastně ne úplně. Tafi odvezl rozhodčího do Horního Dvořiště a já se rád přidal, abych si prohlédl chov poštovních holubů p. Německého. Čas rychle uplynul a zpět v penziónu jsem se ukládal ke spánku čtvrt hodiny po půlnoci. Ráno mě čekala cesta domů, odeslání zápisu ze soutěžního letu Václavu Gaudlovi a finančních podkladů pro Pavla Motyku.
Jako dlouholetý holubář, i když ne tipplerkář, jsem měl to štěstí vidět na vlastní oči dvakrát hejno letící po oficiální hodině tmy. V minulém roce jsem byl rozhodčím u Franka Otty, kdy se však nepodařilo zakončit let podle pravidel. Až letos u Tafiho jsem viděl i tu parádní koncovku. V obou případech jsem obdivoval perfektní letový výkon soutěžních hejn a zápal obou chovatelů pro tipplery. Časem 18+ se KCHT zařadil mezi vyspělé světové kluby chovatelů tipplerů a věřím, že čas 18:01 je inspirací, pro další zlepšování a pro velkou gratulaci Tafimu.
Při své inspekční cestě, kdy jsem pobýval na pozemku soutěžícího, jsem si prohlédl tipplery, jeho holubník a dal Tafimu slib, že napíši článek pro oběžník KCHT a on mi sdělí něco o sobě, holubech a pořídí fotky, aby se se všemi podělil o své zkušenosti a úspěch. Tuto část informace jsem nazval: Slovo chovatele.
Josef Beran
Fotografie rekordního hejna
Mnozí při vyslovování mého jména si uvědomují, že pravděpodobně nejsem rodilý Čech, i když mám české občanství. Pocházím z Kosova a Čechy jsou mojí druhou vlastí od roku 1990. Již v Kosovu jsem se bavil s chovem srbských vysokoletců a jak šel čas, tak se můj zájem přesunul k tipplerům. V roce 1992 jsem se oženil v Českém Krumlově, zplodil syna, snad budoucího holubáře. Jak čas ukázal, k holubům nemá žádný vztah, tak snad můj druhý, malý syn Adrian, bude se mnou holubařit. Ale to již předbíhám dobu, neboť ihned po svatbě jsem si postavil holubník, kde jsem choval české bubláky a brněnské voláče.
Jednou jsem šel se ženou na nákup a tak jako každý správný holubář, svým zrakem sledoval oblohu. A tu jsem bezpečně poznal hejno letících tipperů. Ženě jsem řekl, že mám něco důležitého na práci a šel jsem sledovat, kam hejno dosedne. Po několika hodinách hejno dosedlo, ale holubník jsem neviděl, jen slyšel vrkající holuby. Nicméně bránou jsem vešel do zahrady, kde za domem byl holubník, abych se přesvědčil, že se skutečně nemýlím. U domovních dveří jsem zazvonil a seznámil se, dnes již s dobrým známým, Waltrem Kölblem. Od něho jsem si zakoupil pět párů tipplerů. Létali hodně vysoko a asi měli něco společného s linií Lowat. V roce 2000, jsem byl nucen odejít za prací mimo republiku a tak můj chov zanikl, abych se opět vrátil v roce 2003 a v Dolním Dvořišti nejdříve bydlel v podnájmu a později zakoupil starší dům, který postupně opravuji. Souběžně s bydlením, jsem vybudoval holubník v přízemí, kde jsem měl problémy se zaskakováním. Proto jsem vybudoval jiný o patro výše, který mi nyní slouží.
Vlastní začátek holubaření v Dolním Dvořišti byl opět spojen s několika páry poštovních holubů, které rád využívám jako chůvy. A pak začaly nákupy tipplerů. Dovezl jsem si pět párů modrých pruhových od Waltra a obrátil se telefonicky na Pepíka Veselého, který mi doporučil M. Nečeradského, který má k dispozici nějaké žluté. Pro ty jsem zajel vlakem do Prahy. Následovalo seznámení s jedním Chorvatem žijícím v Rakousku, který mi zprostředkoval dovoz holubů z Chorvatska linií Boden, Shannon a Lowat. Od něho jsem získal 3 páry, většinou křížence těchto linií. Jeden z nich, šiml, je veden liniově J. Boden a je otcem dvou holubů, kteří zalétli CZ rekord o/b 18:01. Následovali návštěvy tipplerkářů v Rakousku, Švýcarsku, Německu a také v rodném Kosovu.
Z nakoupeného materiálu jsem měl dost radosti, ale také hodně starostí. Zkoušel jsem různé kombinace, v sezóně jsem i několikrát přepároval, vše pečlivě evidoval a hodnotil. Ukázalo se, že budu odchovávat od 5 párů, které mi dávaly silné a vytrvalé odchovy. V minulém roce létali mladí tak, že by překonali stávající rekord mladých, ale protože na trénink jsem neměl moc času, byla většina pokusů DQ. V letošním roce se do tréninku zapojila moje žena a to je ten důležitý činitel, kdy se podařilo zaletět 18+, včetně přistání a zaskočení, dle pravidel KCHT.
A tak se dostávám k letošní soutěžní sezóně, která pro mne začala již na přelomu ledna a února. Pokud nebylo vysloveně hodně sněhu na střeše a velký mráz, trénoval jsem celkem pravidelně. První fáze, asi 5 tréninků každý druhý den cca 6+, druhá fáze, kdy holuby létali bez problémů 6+ s dvoudenní přestávkou do 10. tréninku. Třetí fáze délka letu 8+ s dvoudenní přestávkou.
Čtrnáct dnů před LD jsem si udělal test, jak na tom holubi jsou. Vypustil jsem je mezi 6 a 7 hodinou a pozoroval, kdy již nebudou mít chuť létat a hodil jim droppery. Pak následovaly 3 dny volna. Poslední fáze před soutěží byla opět s dvoudenní přestávkou mezi lety dlouhými 10+ až 12+. Čtyři dny před vlastní soutěží, byl odpočinek a silnější krmná směs. Pokoušel jsem se, aby holubi pochopili, že se přistává nejdříve ve 22 hodin. Často jsem trávil tréninkem čas do půlnoci a déle, často za deště a sněžení. Nicméně, jak říká jedno české přísloví, "trpělivost přináší růže" a to se vyplnilo právě na LD.
Pro letošní soutěže o/b jsem měl připravena dvě hejna. 4 holubice a 4 holuby. První soutěž letělo hejno holubic, kdy letěli "jen" 14:24. S tímto časem jsem nebyl spokojen a při tréninku jsem zjistil, která holubice dělá chybu a tak byla z hejna odstraněna. Při tréninku jsem ztratil z hejna holubů 1 kus, který po přistání v noci a novém vzlétnutí s tipplerkou, která se omylem dostala na střechu s droppery. Oba jsem je už nikdy neviděl. Druhý holub začal dosedat, kdy se mu chtělo a proto byl vyřazen. Čtyři dny před květnovým závodem, vypustila žena k tréninku 3 holubice. Jedna se při tréninku oddělila a nebyla vidět. Po telefonu jsme se domluvili, že se nic neděje, že večer bude doma, ale nebyla a to už nikdy. A tak jsem měl k dispozici dva holuby a dvě holubice. Rozhodl jsem se pro kombinaci 2,1 a letěl v květnu čas 18:09. Bohužel jsem vyplnil špatný Letový formulář a tak oba tyto výkony (duben a květen) budou i nadále neoficiální, ale pro mne a další směřování chovu, důležité. I na "dlouhý den" jsem vypustil dva holuby a holubici a tentokráte se povedlo vše podle pravidel.
Stejnou důležitost, jako množství nalétaných hodin v tréninku, má správné krmení jednotlivců a to individuelně v boxech. Nejdříve jsem se snažil"okopírovat" krmení od rekordmanů DFU, TUA, CTU, HTS a UTK, kteří mi sdělili, jak krmit. Bohužel, jejich recepty jsou často protichůdné. Jediné v čem se jednotliví chovatelé shodují, je vybudovat poslušnost na ječmenu a jím korigovat délku letu. Já osobně používám pro krmení běžně prodávané krmivo pro pošťáky superdiet. Jeho množstvím a ječmenem, pro jednotlivé kusy, reguluji délku letu a individuálně přidávám velmi opatrně i jiná zrna. Jako kukuřici, pelušku,semenec atd. Zkrátka, žádný zázračný recept pro krmení nemám. Snažím se, aby holubi nebyli překrmeni, ale aby jim nic nescházelo. Proto pro každého jednotlivce použiji mnohdy různá množství superdiet a ostatních zrnek. Neumím ani zpětně popsat, co kdy jsem komu podal. Zkrátka každý u svých tipplerů a ve svých podmínkách, si musí vyzkoušet a vypozorovat, co jim vyhovuje a znát také pravděpodobnou předpověď počasí pro soutěžní den, aby mohl zareagovat správně při krmení.
Podle vyprávění Sabidina Tafallariho zapsal Beran J.
"Vy tři jste pěkní klikaři, a obzvlášť Tulák," řekl starý, tmavě zbarvený holub poté, co se jednoho dne společně vrátili z krátkého proletu.
"Proč?" zeptal se Tulák.
"Protože jsem nedávno slyšel šéfa, jak říká, že s tebou nemůže počítat - odtáhl jsi celé hejno z dohledu. Asi proto ti začal říkat Tulák."
"No a proč jsme tedy klikaři?" ozvali se Střihač a Pavouk jedním hlasem.
"Protože šéf změnil názor a vybral vás tři do srpnového letu mladých. Já jsem pro něj letěl v Poháru starých před dvěma lety, když jsem ještě soutěžil. Zaletěli jsme přes osmnáct hodin. To bylo tenkrát vedro, chlapci! Vedro, to je slabé slovo - a když si šéf přinesl domů pohár, pořád kolem něj poskakoval a každému se chlubil. Chudák Strakouš, loni ho dostal jestřáb. A Moučka narazil do drátů a od té doby si nezaletěl.
"Neříkej nám, že jste zaletěli tak dlouho, starouši!" provokoval Pavouk.
"No ba, zaletěli a vy budete muset zaletět skoro stejně tak dlouho nebo budete v průšvihu. Pozor, ticho, jde sem šéf s nějakým kamarádem."
"A tady jsou ti tři, s kterými poletím v srpnu. Je u nich na hejně jeden starý holub, protože mladý Tulák, jak mu říkám, má tendenci zalétávat daleko z dohledu.
"Aha," řekl jeho kamarád, "ale teď už je na čase nechat je létat samotné, nemyslíš?"
"Ano, ano," přitakal šéf, "ode dneška na to budou sami."
"Co předvedli dnes při zkušebním letu?
"No, nikde to nerozebírej, ale vybral jsem tři borce - ne moc krásný na pohled, ale prohlédni si tohohle" a vzal Střihače do ruky.
"No né, ten je bezvadnej," řekl jeho kamarád. "Hluboký hrudník, pěkně dlouhá křídla a všechny letky nahoru."
"A tohle je Pavouk, syn jednoho, který létal velice dobře, ale pak naletěl do elektrických drátů. Teď už od něj jen odchovávám."
"Hmm, ten taky nesedí v ruce špatně," uvažoval nahlas návštěvník.
"A tohle je Tulák, jak mu říkám, a jestli nic v srpnu nezkazí, vše bude tak, jak má být."
"Proč to s ním chceš riskovat," zeptal se kamarád, "když máš v holubníku tolik jiných na výběr?"
"Nevím," řekl šéf. "U těch prvních dvou jsem si jist. Zbytek mladých jsem prošel, u každého jsem se pozastavil a řekl si: "Ten není jako Tulák". A když je vezmu do ruky a prohlédnu si jejich křídla, Tulák pokaždé vyhrává. Na jeho křídla nemají."
"Nu, hodně štěstí. Jones mi říkal, že tam letos má několik bezvadných vytrvalců a minulý víkend jsem byl u Browna a ten tvrdí, že má špičku. Škoda, že se mi před týdnem ztratilo celé hejno. Možná, že bych vám všem dal na frak."
"Tak a teď to víte," řekl starý holub, "slyšeli jste jak šéf řekl, že od teď létáte sami? Poslechněte mou radu - když uvidíte starou samici pávíka na střeše a uslyšíte šéfa pískat, leťte hned domů. Taky můžete čekat, že vás ode mne odloučí a když vás dá do tmy nepropadejte panice. Je to směšné, ale když jsem byl takhle zavřený, tím víc jsem si vážil denního světla ve kterém jsem pak létal jak dlouho jen to šlo."
Večer šéf starého holuba odnesl pryč a Tulák s jeho kamarády dostali k večeři ječmen, ve kterém byly namíchány tvrdé drobky chleba.
Na takovou stravu si trochu postěžoval jen Pavouk, pak ale všichni jako jeden muž nadávali na slané pití do kterého byl přidán čaj z Routy vonné.
Následujícího dne (pondělí) dostali stejnou dávku a jedli až za tmy pod silným světlem.
V úterý nadávali zase, ale tentokrát kvůli tomu, že jídla byly pouhé tři-čtvrtiny. Pak ale dostali přidáno, a těch pár hrášků navíc a pak čisté vody k pití si vážili.
Ve středu ve čtyři odpoledne přišel šéf a dal jim napít. V pět je vypustil se prolétnout.
Ó jak byli rádi, že opět vidí slunce. Když nabírali výšku Tulák prohlásil "Létal bych stejně dobře i kdybychom nežili ve tmě." Pavouk mu odpověděl "Mýlíš se, z tý tmy ses zbláznil a teď jsi jak utržený ze řetězu." Střihač podotknul "jestli pánové nepoletíte pomaleji, tak se trhnu a létejte si sami dva. Aha, teď už to je lepší - držme se pohromadě, můžeme si tak v letu povídat."
"Máte hlad?" zeptal se Pavouk. "Já ano a už se stmívá. Nesletíme trochu níže?"
"Ano, ano," povídá Tulák, "myslím, že jsem zahlídl pávici. Ano, je tam. Za mnou kluci, slyším, jak šéf píská."
"Jak dlouho si myslíte, že jsme dnes letěli?" zeptal se Tulák. "Šéf říkal, že čtyři a půl hodiny," odpověděl Sřihač, po večeři z pšenice a hrachu, které následovala čistá, výborná voda.
Ve čtvrtek ráno dostali trochu suchých chlebových drobků s natvrdo uvařeným a nasekaným vajíčkem. Pavouk snídani zhltnul a pak prohlásil, že by se něčeho dobrého napil. Nic ale nedostal.
Čtvrteční večeře se opět skládala z pšenice a hrachu a čisté vody k pití.
V pátek snídaně nebyla. To se nelíbilo Pavoukovi, když pomyslel na snídani den předtím. Šéf byl ale ohleduplný a v jednu odpoledne jim přinesl pití.
"Tohle vypadá, že jdeme zase do práce," prohodil Tulák a měl pravdu. Ve dvě hodiny šli do vzduchu.
Po těch dnech strávených v boxech z toho měli takovou radost, že zalétli hrozně daleko a málem ztratili orientaci.
Střihač začal obviňovat Tuláka, ale ten odpověděl, "Už jsme byli dál než teď. Byly tam lesíky a zahrádky plné růží, které tady nahoře tak krásně voněly," zavzpomínal. Pavouk ale prohlásil, že má hlad a že si šéf bude lámat hlavu nad tím, kde teď jsou.
"Dobrá," řekl Tulák, "jestli se vy dva chcete vrátit, budu držet partu. Panebože, viděli jste to? To byl jestřáb - rychle nahoru nad něj a šupem domů."
Když dolétli domů, byla už skoro tma. Měli štěstí, jestřáb se za nimi nepustil. Šéf s pávicí na ně čekali a když zaskočili do holubníku pěkně jim z plic vynadal za to, že byli tak dlouho pryč. Pak dodal, "Jestli mi tohle uděláte v pondělí a budete zas tak dlouho z dohledu, diskvalifikujete mne."
"Vidíš, co jsme ti říkali," řekl pak Sřihač a Pavouk Tulákovi, "my to tvoje tuláctví schytáme s tebou. Co by ale šéf řekl, kdyby věděl, že jsme měli společnost jestřába?"
Po večeři, která se skládala z pšenice a hrachu dostali vodu do které bylo nakapáno pár Parishových kapek. Pavoukovi ta voda tak zachutnala, že se napil třikrát.
V sobotu ráno se jejich snídaně skládala ze semence a pšenice a nebyla voda. K večeři byly drobty suchého chleba, semenec s pšenicí a voda k pití.
V neděli v poledne byli nakrmeni prosem, semencem a pšenicí a opět napojeni čistou vodou.
V pondělí měli k snídani směs semence a pšenice, ale vodu nedostali. K večeři byly suché chlebové drobky, semenec a pšenice, a až pak voda k pití.
K nedělnímu obědu dostali proso, semenec a pšenici a k pití čistou vodu.
"Tohle je paráda," řekl Pavouk, "jídlo v tuto dobu." Ale k večeři byl zklamán, nebylo nic, ani pití.
V pondělí byli vzbuzeni v půl čtvrté. To snad ani není pravda!
Šéf si je pečlivě prohlédl a chvíli si s nimi povídal. Zapsal si čísla kroužků, očistil jim nožičky, roztáhl křídla a podíval se jim do oka. Pak jim dal snídani. Nejdřív chlebové drobky, pak trochu semence, a pak trochu rýže a pšenice.
Střihač nic nechtěl. Kvůli tak časnému vstávání byl naštvaný a rozmrzelý. Tulák ho ale povzbuzoval, "Střihači, přece to nenecháš Pavoukovi. Slyšel jsem šéfa říkat, že za chvíli letíme. Přece se nechceš vracet domů k snídani. Jestli to uděláš, zakroutí ti krkem, však víš, co ty na to?"
To zabralo. Střihač začal zobat a pak se v klidu napil osvěžující čisté vody.
V pět ráno přišel nějaký cizí člověk. "Co nám asi tak přinesl na zub?" ptal se Pavouk. "Ty bys furt jenom žral," povídá Tulák, "to je rozhodčí, přišel zkontrolovat kroužky a zapisovat čas. Posadí se a bude se na nás koukat jak létáme."
"Je to tak," dodal Sřihač, "a musí nás vidět každou hodinu, takže Tuláku, zapomeň na ty tvoje lesíky a růžové zahrádky."
Šéf jim ještě jednou nabídl pití a přesně v pět patnáct je vypustil. U země se držela poměrně hustá mlha a za chvíli Pavouk konstatoval, že je provlhlý. Tulák si z něho dělal legraci, "to se jen potíš, protože jsi přežranej a tlustej," a Střihač navrhl, aby vylétli výše. Pavouk souhlasil, za předpokladu, že se jim neztratí ty čáry na zemi z dohledu. Tím myslel železniční koleje.
Tulák pořád chtěl k těm svým růžím a po nějakou dobu hejno letělo neklidně. Dole pod nimi šéf v duchu proklínal Tuláka a jeho nadávky sílily při pohledu na Jonesovo hejno, které létalo v pevné formaci. Rozhodčí se zeptal, "Co je s vámi? Myslíte, že to vaše hejno půjde brzo dolů?"
Šéf odpověděl "Všechno bude v pořádku, jen aby ta mlha už rozplynula i tady." Na vrcholu nedalekého kopečku bylo tou dobou již jasno.
Prošli se nahoru na pokraj vřesoviště a tam už také byla vidět modrá obloha. Nebylo těžké rozpoznat hejno Brownovo a Jonesovo od šéfova, Všichni holubi létěli nádherně. Znenadání vyšlo z mlhy slunce a bylo vidět, že se i šéfovo hejno uklidnilo.
Přišlo poledne a Pavouk začal teskně myslet na včerejší oběd, ale jeho kolegové mu připomněli, že jedl ráno a to ho uklidnilo.
Ve čtyři odpoledne si byl Pavouk jist, že vidí na střeše pávici, ale bohužel se opět mýlil. Byla to šéfova Leghornka, která se nějakým způsobem dostala na střechu k zaskakovací kleci, a Tulák se Střihačem si z Pavouka začali dělat legraci, že nerozezná slepici od holuba. Přesto slétli o trochu níže, aby lépe viděli, jak šéf žene slepici smetákem dolů.
"Tohle mě už nebaví," řekl Tulák, "letím se podívat na moje růže. Poleťte hoši, nebojte, vrátíme se včas." A aby trochu změnili ten monotónní výhled, vydali se na cestu.
Šéf uviděl jejich přímočarý let a hned věděl, co to znamená. Přísahal Tulákovi hrozné věci. Mezitím hejno z přímého letu vyrušilo hlučné monstrum, které se k nim po obloze hnalo směrem od růžových zahrad. Nic podobného předtím neviděli a vystrašení k smrti vystoupali do neuvěřitelné výšky.
Tam narazili na hejno Brownovo a to jim řeklo, že to je letadlo. Jednou se ním už setkali a, i když jim nic neudělalo, stejně ten aeroplán neměli v lásce.
Jonesovi holubi jim také mezi řečí prozradili, že chvíli létali společně s Brownovým hejnem a že jeden z nich je nějaký churavý a bude se muset vrátit domů.
To bylo kolem páté odpoledne a dalo se tudíž počítat s tím, že Brownovi holubi vypadnou ze hry. Jak si tak povídali, ani si neuvědomili, že slétli níže a že se na ně žene velké hejno pošťáků.
Našim hrdinům se nikdy tento typ holuba nezamlouval a tak se před nimi rozprchli po celé obloze.
Po nějaké té době se Tulák a Pavouk zase spojili, ale chudák nervózní Střihač úplně propadl panice a přidal se k Jonesovu hejnu.
Šéf to vše ze země sledoval. Už bylo sedm, Brown to zabalil protože jeden z jeho holubů odpadl, ale Jonesovo hejno stále létalo zčerstva a s ním bohužel i Střihač.
Tulák se vrátil k svému plánu navštívit růžové zahrady a řekl to Pavoukovi jako kdyby slyšel dole šéfa říkat " ten malej ďábel se nikdy nezatoulá, když to od něj potřebuju."
Pavouk, mysle na svou večeři, měl zprvu námitky, ale pak se podvolil a jako střela spolu vyrazili načichat se vůní zahrádek.
Cestou zpět se k nim přidal Sřihač, který se před chviličkou oddělil od Jonesova hejna a hledal je. Byl hrozně rád, že opět vidí své kamarády a hned je informoval: "Jonesovi holubi si povídají o tom, že už poletí domů."
Tulák mu řekl, "Nevěř jim. Jestli na to mají, budou nás chtít porazit." Začal již padat soumrak, k šéfovi dorazil poslíček se zprávou "Jones je nervózní protože jeho holubi vysunuli podvozek a koukají, kde by přistáli."
V tuto chvíli obě hejna létala již patnáct a půl hodiny, ale naše hejno bylo lepší. Jones však zatím nechtěl vypustit droppery, protože by si tak musel okamžitě zapsat čas.
Patnáct a tři čtvrtě hodiny! Chudák Střihač nebyl nikdy takhle pozdě ve vzduchu a země pod ním mu začala připadat hrozivě a tak začal nabírat výšku. Jeho kámoši mu sice řekli "neblbni", ale následovali ho.
Mysleli na šéfa a natáčeli hlavu, jestli někde nezahlédnou pávici anebo neuslyší-li šéfa pískat. Copak je už nikdy nezavolá?
Jeden z Jonesových tipplerů sebou bouchnul na břidlicovou střechu domku - naštěstí v předepsané vzdálenosti od holubníku - a ti druzí dva přistáli o dvě minuty déle tam, kde měli. Jejich čas byl 16 hodin 5 minut.
Tulák za přeletu i v té tmě poznal Jonesovy holuby na střeše a zavýskl "vyhráli jsme kluci" a pak hejno zakroužilo párkrát nad domácím holubníkem, uvidělo pávici a slyšeli šéfa pískat jak o život.
Pavouk zajásal, měl už obrovský hlad, ale chudák Sřihač velmi znervózněl a když Tulák s Pavoukem motýlkovali nad přistávací plochou, bál se dosednout a strhnul sebou ty druhé dva opět do výšky.
Touto dobou už nebylo možné kvůli hluboké tmě letět daleko. Kdyby tak učinili, ztratili by se. Copak nikdy nedosáhnou domovského holubníku? Pavouk se konečně rozhodl, potlačil strach a dosedl v čase 16 hodin 15 minut.
Po něm přistál Tulák, ale chudák Sřihač měl s přistáváním problémy. Když se přiblížil k domácí střeše, holubník jakoby povyskočil a zdálo se, že ho chce bouchnout. Střihač strachem poodlétl. "Ten nedosedne," řekl šéf a požádal rozhodčího, aby ho diskvalifikoval. Ten ale nesouhlasil "Chce to trochu trpělivosti. Vždyť toho holuba pořád vidíme." A byl to opět Tulák, kdo přišel Střihačovi na pomoc. Začal si na střeše namlouvat pávici a když Střihač svého parťáka slyšel milostně vrkat, aniž by ho pořádně viděl, bylo to na něj už moc a rychle dosedl. Vyhráli!
Ó, jakou radost šéf měl, jak je všechny hladil - lakomého Pavouka, nervózního Sřihače i toulavého Tuláka. Ukazoval je všem svým přátelům a ti se s nimi u poháru fotografovali. Vyhráli a šéf vždycky rád všem zopakuje příběh o jejich pozoruhodném výkonu v ten den, na který se nikdy nedá zapomenout.
PROČ?
Josef Beran, napsáno pro jarní věstník Klubu v prosinci 2011
Veškerá lidská činnost, a to i u primitivních kmenů žijících např. v Amazonii, se řídí určitými pravidly. Některá pravidla, chcete-li normy, se vytvářela po mnoho staletí a předávala se pouze v ústní podobě, jiná vznikala jako dohoda skupiny lidí v rámci národních států, jejich sdružení a nebo jen skupiny lidí se stejným zájmem. Mnohdy bez ohledu na hranice států a jazykových okruhů. Mnohá z těchto pravidel mají písemnou podobu a jsou závazná pro daný okruh lidí, kteří si je vytvořili jako normu chování v některých životních situacích a nebo za účelem porovnání, či soutěžení v různých disciplínách.
Tímto způsobem, tedy dohodou chovatelů, vznikla pravidla klubu NTU pro soutěžní lety tipplerů a to před 100 roky. Pravidla vznikla ve Spojeném Království, jako měřítko pro délku letu tipplerů za přesně daných podmínek.
V bývalém Československu, v 70. létech minulého století, se začali organizovat chovatelé anglických tipplerů a pořádat soutěže. V té době bylo velmi obtížné si opatřit jak holuby, tak kvalitní překlad pravidel NTU. V tehdejším překladu pravidel byly určité nepřesnosti dané neznalostí holubářské terminologie překladatelem. Nicméně i tato pravidla byla výsledkem dohody chovatelů a soutěžilo se podle nich bez výjimek.
Při vzniku Českého klubu chovatelů tipplerů, byl vytvořen Letový řád vycházející z pravidel NTU a měl zároveň některá specifická ustanovení, která vycházela ze zkušeností a pravidel klubů v Německu. Jak se ukázalo v soutěžní sezóně 2011, někteří jedinci se rozhodli místo dodržování pravidel, přizpůsobovat některá ustanovení Letového řádu tak, aby mohli do světa vypouštět nepravdivé zprávy o délce letu a tím, podle jejich prohlášení, propagovat úspěchy tipplerkaření u nás. A to je v rozporu s historickým podtextem jakýchkoliv pravidel, tedy i letového řádu tipplerů, neboť za nedodržení dohodnutých pravidel, norem a zákonů, musí vždycky následovat trest, který je úměrný nebezpečnosti konání jednotlivce, či skupiny. Jistě si každý umí představit postih obchodníka, který místo deklarovaných 1000 g zboží, bude nabízet za uvedenou cenu jen gramů 900.
Tím jsme se dostali vlastně k meritu věci, které jsem naznačil v nadpise otázkou proč. Nyní se vám pokusím předložit některé mé závěry plynoucí ze zkušeností a to zejména z chovu a závodů poštovních holubů a postřehy, které jsem získal jako rozhodčí při soutěžích tipplerů za uplynulé tři soutěžní sezóny. Zároveň se pokusím naznačit možnosti omezení "nekalých soutěžních praktik". Při sestavování letového řádu pro náš Klub se členové předsednictva snažili vytvořit přehledná soutěžní pravidla v chronologickém uspořádání, od kontroly kroužků před vypuštěním hejna až po opětnou kontrolu kroužků po zaskočení na konci soutěžního letu.
Proč je důležité účastnit se klubových soutěží? Soutěže v délce letu tipplerů jsou jednak zábavou, ale především selekčním kritériem pro další chov. Už jsem slyšel, že ten či onen chovatel se přihlásí do soutěže až teprve bude v tréninku létat určitý minimální limit. A to je chybné uvažování. Při tréninku se chovatel učí celou techniku krmení a zacházení s tipplery a jedině v soutěži otestuje sebe i tipplery a zjistí, co má ještě vylepšit a která zvířata vyřadit a která si ponechat. I takoví mistři, jako Holanďan van der Broek, se nestydí za výkon 1 hodiny letu i když většinou létá časy 18 až 19 +. Prostě např. jeden holub si neočekávaně sedl, i když v tréninku byl perfektní.
Proč Letový formulář má celou řadu kolonek a proč musí být všechny vyplněny a nebo proškrtnuty? Letový formulář ve svých kolonkách přesně popisuje celý průběh letového dne a bezezbytku hodnověrně dokládá dosažený výkon. Tím, že je každá kolonka vyplněna a nebo proškrtnuta, je zabráněno pozdějším manipulativním spekulacím. Vyplnění kolonek musí být provedeno čitelně, bez přepisování a případné opravy musí být provedeny škrtem tak, aby původní zápis byl čitelný a oprava signována osobou provádějící opravu a datum.
Proč musí každý rozhodčí znát Letový řád a jeho Přílohy? Je to stejné jako u fotbalu. Fotbalový rozhodčí by nebyl rozhodčím, pokud by neznal pravidla fotbalu. U soutěží s tipplery má možnost každý rozhodčí mít pravidla po ruce a když neví, tak si přečte. Ve fotbale tuto možnost rozhodčí nemá. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že téměř co soutěžní let, to nějaké překvapení a nutnost sáhnout po pravidlech.
Proč je nutné sjednotit používané kroužky pro soutěžní lety? Těch důvodů je několik a rozdělil bych je do tří skupin. Tou první je chovatelsko propagační. Kroužek s označením KCHT a barevným označením pro daný rok, zjednodušuje chovnou evidenci, při ztrátě holuba je větší šance, že nálezce kontaktuje majitele podle rozdělovníku na klubových stránkách a zároveň propaguje Klub jako takový. Druhou skupinou je omezení chyb při zápisech v Letovém formuláři. Neúplný zápis kroužku v Letovém formuláři je chybou vyřazující ze soutěže a to se lehce stává při používání více typů kroužků, sérií a číselných řad. A za třetí a možná nejdůležitějším důvodem je fakt, že jde o analogii požadavku pravidel NTU, která říkají, že soutěžit lze jedině s holuby s kroužky vydanými NTU.
Proč je nutné, aby každý Letový formulář z každého soutěžního dne byl podrobně zkontrolován každým členem předsednictva a došlo k jednomyslnému verdiktu? Je to nutný předpoklad objektivního posouzení a vzájemné korekce v případě, že jde o nějaký sporný bod tak, aby rozhodnutí bylo kdykoliv obhajitelné a to třeba i na mezinárodním fóru.
Proč je nutné dodržovat všechna časová ujednání? V případě soutěží s tipplery se pracuje s časovými údaji, které musí dávat stejnou výchozí pozici všem soutěžícím. Od včasné přihlášky do soutěže, přes časy uvedené v Letovém formuláři až po včasné odeslání Letového formuláře je třeba bez výjimky dodržet. A navíc je tím umožněna revizorovi přiměřená kontrola.
Proč je třeba uvádět výhradně pravdivé údaje? Zde platí, že jen dobré účty, dělají dobré přátele. To znamená, že jakékoliv nepravdy a polopravdy buď uvedené v Letovém formuláři a nebo šířené neoficiální "šeptandou", mohou z kamarádů udělat nepřátele a to je to poslední, co by si opravdový fanda přál.
A konečné proč se pravidelně účastnit schůzí Klubu a aktivně se zapojit do jeho činnosti? Jedině aktivním přístupem a účastí na schůzích může každý přinést svůj pohled na problémy a tím ovlivnit celý chod Klubu a přijímaná pravidla. Jen na schůzi se dají řešit problémy a to z očí do očí a ne někde po straně. Předsednictvo musí vždy v dostatečném předstihu informovat o zásadních materiálech a událostech a od všech členů pak bude očekávat připomínky a náměty. Tímto způsobem bude Klub partou lidí, kteří mají stejný zájem a na vzájemná setkání se budou těšit.
Tiplere a ich chov v Čechách a na Slovensku z pohľadu histórie do roku 1992.
Pre Klub chovatelů tiplerů se sídlem v Hradci Králové spracoval Jozef Hrabal, tajomník KCHL, 8/2012.
Chov a lety tiplerov sú u chovateľov veľmi obľúbené a v kategórii športových holubov ich môžeme prirovnať k poštovému holubiarstvu. V čechách má hlbšiu tradíciu z pohľadu zdokumentovanej histórie. V slovenskej histórii sa objavuje až po založení Klubu chovateľov letúnov roku 1976, ktorý združuje doteraz aj českých chovateľov. Do založenia klubu sa v pretekoch angažovali najmä chovatelia združení v ZO Liberec 3 pod hlavičkou československého svazu chovatelů drobných hospodářských zvířat, ktorá udržiavala družbu s chovateľmi vtedajšej NDR. Na Slovensku to boli chovatelia z mesta Košice, ktorí mali družbu z maďarským mestom Miskolc a ďalšími a poriadali už v povojnovom období medzinárodné preteky vysokoletúnov. Tak tomu je doteraz.
Hoci nás zaujímajú tiplere, nemôžme obísť historické dokumenty pretekov vysokoletúnov, hlavne preto, že mnohí tiplerkári súťažili najskôr s nimi. Až neskôr sa stali tiplerkárskými osobnosťami. V časopise Rádce roku 1960 vyšiel článok A.Jóžu pod názvom "Obstáli bychom s vysokoletáky mezinárodně?" Podnetom, ako v článku uvádza, bol maďarský časopis Galambjank, ktorý odoberal. V ňom maďarskí chovatelia oslovovali všetky okolité štáty, aby sa usporiadali medzinárodné preteky vysokoletúnov. A.Jóža v závere článku navrhuje miestne postupové závody a víťaz by zastupoval československo. Objavil som aj ústrižok z neviem akého časopisu a v ňom sa píše, že už niekoľko rokov sa chovatelia z Čiech a Slovenska zúčastňujú na pretekoch o Liberecký pohár. Dávnejšie mi daroval František Porubčanský z Tepličky pri Žiline další výstrižok z neznámeho časopisu. Zrejme z časopisu Rádce, lebo český CHovatel asi v tom čase nebol vydávaný. Na ústrižku je dôkaz, že sa konali medzinárodné preteky o Liberecký pohár dňa 12.7.1964! za účasti chovateľov Liberca a Szolnoku, s ktorým mali tiež družbu. Pretože je písané o druhom preteku a veľkej i nedohľadnej výške, išlo o preteky starých vysokoletúnov. Prvý skončil chovateľ Szekeres zo Solnoku, druhý Jóža z Liberca/ let 8,35, VV 0,33, NV 0,12/, tretí Farego zo Solnoku. Bol uskutočnený aj pretek mladých bez medzinárodnej účasti, ktorý vyhral A.Jóža/ let 7.22 hod,VV 0,35, NV 0,11/.Predpokladám, že išlo o budapeštinské vysokoletúny, ktoré aj neskôr A.Jóža choval vo výbornej kvalite. Druhé miesto obsadil Jan Kalakaj z Popradu, ale vzhľadom k spoločnému štátu sa nepovažoval za zahraničného účastníka. Len neviem, či slovu "druhý závod" chápať ako rok, čo by znamenalo, že výzva A.Jóžu roku 1960 bola realizovaná prvýkrát roku 1963.
Započatá tradícia pokračovala ďalej. Objavil som ďalšiu písomnosť, ktorá už štýlom prezrádza časopis český Chovatel, ale znova neurčitého roku. Článok z názvom středozobí rejdiči-vytrvalci mezi holuby je podpísaný Ing. S.Maříkem z Prahy. Obsah článku chváli Libereckých chovateľov, menovite A. Jóžu. A teraz vskutku originálny historický text. Citujem: Další velkou postavou mezi chovateli na Liberecku je také soudruh Rudolf Stára, který chová anglické tiplery, holuby u nichž schopnosti k vytrvalému letu jsou jestě výraznější.Tento chovatel závodí se svými holuby na mezinárodní úrovni spolu s chovatelmi z NSR,Holandska a Velké Británie. Nejen jeho,ale i velkým úspěchem našeho holubářství je, že v roce 1965 získal prvení místo v této silné konkurenci, když jeho holubi vydrželi létat v průměru ze čtyř závodů plných 17 hodin a 35 minut. Že tento ůspěch je i propagací našeho státu, není jistě třeba dále připomínat.-koniec citátu. Prekvapením je, že autor spomíná rok 1965, ale vieme, aká je prax. Najpr nejaký ten rok plemeno chováme, až po získaní skuseností pretekáme. Takže priekopníci chovu tiplerov tu boli skorej. Zaujímavé by bolo zmapovat túto Libereckú aktivitu v nasledujúcich rokoch, až po vznik Klubu chovateľov letúnov.
K vzniku klubu chovateľov letúnov došlo na podnet českých i slovenských chovatelov. Budem sa držať faktov. Mám dokument datovaný 24.11.1975, ktorý oslovuje chovateľov letúnov v celej vtedajšej republike. Súčasťou bola aj priložená predbežná prihláška do klubu, ktorú mali zaujemcovia vrátit na dresu Ing.J.Havlína z Brna, ktorý je na dokumente osobne na pravej strane podpísaný. Na lavej je podpis A. Jóžu. Zároveň taká iniciatíva prebiehala na Slovensku. Vlastním dokument, v ktorom Dr.Pavol Krajči, Pavol Forisch a Marián Vodrödy (čítaj Vedredy) žiadajú ÚV SZD (slovenský zväz drobnochovateľov) o založenie klubu. Holubiarská komisia SZD im odpovedala, že dňa 22.11.1975 prerokovala žiadosť a súhlasí so založením Klubu výškových letúnov s podmienkou, že do nasledujúceho rokovania komisie pripraví Dr.M.Vedrödy správu o prípravnom výbore, návrh činnosti, predbežný zoznam členov a závodné propozície. Pod dokumentom je podpísaný vtedajší tajomník ÚV SZD Ing.Jozef Kubáň. Dr.Vedrödy správu skutočne podal s tým, že klub bude v priebehu roku 1976 založený. Dostal odporúčanie, aby sa kontaktoval s Ing. J.Havlínom, ktorý ako člen české holubiarské komisie mal zariadiť, aby sa čo najskôr zišli obe národné komisie a seriózne prerokovali otázku klubu s celoštátnou pôsobnosťou a sídlo v CZ či SK. Kedže výzva na zoloženie klubu bola roku 1975, do oficiálnych žiadostí o ustanovenie už sa vedelo, koľko je zaujemcov, ktorí boli v "šibeničnom" termíne vyzvaní, aby prišli do Brna. Klub bol potom registrovaný po určitých ťahaniciach pri Slovenskom zväze drobnochovateľov.
Mám originál zápisnicu s ustanovujúcej schôdze 27.11. 1976, ktorá sa konala pri celoštátnej výstave drobného zvieratstva (doslovne). Pred jej ukončením sa účastníci dohodli na názvu Klub chovateľov letúnov-český ekvivalent-rejdičů a zvolili osoby do výboru. Tie sa zišli hneď po schôdzi, aby rozdelili funkcie. Predseda Alexander Jóža,Liberec.Podpredseda Alexander Kerekeš, Košice.Tajomník Ing.Jiří Havlín, Brno.Organizační referenti DR.Pavol Krajči a Marián Vedrödy,oba Bratislava. Pokladník Svetozár Polerecký, Aš. Poradca chovu Pavol Tarásek, Košice. Propagační referent Jiří Loužil ,Praha. Člen výboru František Porubčanský, Teplička nad Váhom. Revízna komisia-predseda Miroslav Kutnohorský,Praha, člen Emil Oravec, B.Bystrica, Pavol Forisch,Bratislava (asi neprítomný, na prezentácií chýba podpis).
Na prezenčnej listine je strojom v predtlači 38 chovateľov, ktorí sa do klubu prihlásili.V skutočnosti je podpísaných len 29 členov. Uvádzam to preto, lebo neskôr vznikali dalšie zoznamy zakladujúcich členov, ako si kto spomenul.A mnohí sa prezentovali, ako zakladajúci členovi, no v skutočnosti sú podpísaní títo chovatelia. 1.Cvoliga František z Lokce na Orave, 2.Fabián Ján z Rožňavy, 3.Grigárek Petr z Olomouce, 4.Hazucha Zdeněk z Machtína, 5.Hotový Antonín z Prahy, 6.Holubovský Václav z Chodova, 7.Ing.Havlín Jiří z Brna, 8.Janov Ján z Košic, 9. Jóža Alexander z Liberca, 10.Kerekeš Alexander z Košic, 11.MVDr.Krajči Pavol z Bratislavy, 12.Kutnohorský Miroslav z Chodova, 13. Loužil Jiří z Prahy, 14.Luks Blahoslav z Aše, 15.Mažgut Štefan z Tepličky nad Váhom, 16. Majerčík Ervín z Tepličky nad Váhom, 17.Oravec Emil z B.Bystrice, 18.Polerecký Svetozár z Aše, 19.Porubčanský František z Tepličky nad Váhom, 20.Prepiak Vojtěch z Mšena, 21.Potštýnsky Jiří z Chodova, 22.Sliva Július z Fiľakova, 23.Stehlík Karel z Aše, 24.Schvarzc Erno z Košic, 25.Šotko Ján z Košic, 26.Štorek Jaroslav z Hrádku nad Nisou, 27.Togner Miloš z Lysé nad Labem, 28.Vedrödy Marián z Bratislavy, 29.Zwyrtek Josef z Jablunkova.
Kto z nich čo choval, nieje možné zistit z prihlášok do klubu. Chýba tento údaj. Až neskôr, podľa letových výsledkov sa dá vysledovať chované plemeno a určiť tiplermanov. Aj to však nepresne. Napr. A.Jóža súťažil najskôr s budapeštianskými vysokoletúnmi až neskôr prešiel na tiplere. Mnoho členov chovalo i vysokoletúny i tiplere a súťažili podľa toho, ako sa im podarili pripraviť holuby.
Prvýkrát v dejinách klubu boli preteky roku 1977, teda nasledujúci rok po založení a jeho zaregistrovaní na Slovensku. Súťažilo sa v skupine starých i mladých vysokoletúnov a výsledky boli zverejnené v IZ chovatelú holubú bez komentára. Komentár a výsledky sa objavili v SK časopise Zahrádkar-Chovateľ 3/1978. MVDr.Krajči propaguje letúny a uvádza, že snahou je rozšíriť spoluprácu s chovatelmi NDR, kde sú veľmi dobré kmene tiplerov, z čoho vychádza, že roku 1977 súťaže tiplerov v klube neboli.
Takovýmto stohem časopisů musel Jožka projít, aby nám s historií pomohl. Děkujeme!
Rok 1978 - súťažil zo starými Rudolf Stára z Liberca časem 14.02 hod, vypustil 9 tiplerov - zdroj IZ chovatelú holubú 1/1979. Druhý skončil A.Hotový z Prahy časom 4.34, vypustil 3 tiplere. S mladými zvíťazil Rudolf Stára časom 4,41 hod, vypustil 3 tiplere.
Rok 1979 - opäť Rudolf Stára vyhral preteky starých časom 16,32 hod,vypustil 8 ks a dosiahol československý rekord. Jeho chov tiplerov pochádzal z priameho importu z Holandska, doplnený o jedince z Anglicka, ako uvádza SK Zahrádkar -Chovateľ 12/1979. Mladé tiplere najlepšie zalietali Janovi Tylšovi z Mšena n.Nisou časom 3,35 hod, vypustil 3 tiplere. Počas preteku husto pršalo. Tento chovateľ bol údajne na zakladajúcej schôdzi klubu, ja som tam však jeho podpis nenašiel. Je možné, že vstúpil do klubu krátko po jeho založení.
Rok 1980 - súťažilo pomerne veľa chovateľov vysokoletúnov, ktorí sa neskôr stali osobnosťami. Horšia bola situácia s tiplermi, kde v skupine starých nebol víťaz, predpokladám, že sa v nej nelietalo. S mladými dosiahol Antonín Hotový z Prahy čas 13.08 hod, vypustil 3 tiplere a bol to nový rekord ČSSR. Jeho tiplere pochádzali od predchádzajúcich majstrov Rudolfa Stáru a Jána Tylše. Ale mal už niekoľko jedincov z Holandska a Belgicka, ako píše Zahrádkar-Chovateľ 12/1980. Druhý skončil J.Tylš z Mšena n.Nisou, ktorému 5 tiplerov odlietali 5.16 hod.
Rok 1981 - sa pridali k stáliciam další chovatelia. 11.7.1981 sa pokusne lietal výškový pretek tiplerov. Vyhral Alexander Jóža z Liberca. Vypustil 8 tiplerov, lietali 9.53 hod. Z toho 1,10 vo veľkej výške a 5.22 ich rozhodcovia vôbec nevideli a uznali nedohladnú výšku. Druhý skončil J.Tylš z Mšena, ktorému 9 tiplerov lietalo 6,42 hod, ale bez velkej a nedohladnej výšky. Tretí bol Vojtěch Prepiak z Jablonca letom 3.06 hod, bez velkej a nedohladnej výšky. V preteku starých tiplerov na dlžku letu 13.6.1981 vyhral V.Prepiak z Jablonca časom 10.22 hod. Druhý skončil R.Stára z Liberca časom 6.13 hod a tretí Z.Hazucha z Machtína časom 3.55 hod. Všetci vypustili 3 tiplere. S mladými tiplermi zvíťazil A.Jóža z Liberca časom 13,48 hod. a posunul rekord starých A.Hotového o 40 minút.
Rok 1982 - sa naši chovatelia prihlásili na medzinárodný pretek, ale potom nepretekali.Posunuli sa hranice oboch rekordov. V preteku 13.6.odlietali 3 tiplere A.Jóžu 17.11 hod, čo bol nový rekord starých v ČSSR. Druhý skončil V.Prepiak z Mšena, jeho 3 tiplere odlietali 13.46 hod. A.Jóža súťažil 7.8. s mladými tiplermi, odlietali 14.02 hod, čo znamenalo rekord mladých v ČSSR. Usporiadali sa aj preteky výškových tiplerov 10.7.,ktoré vyhral V.Prepiak z Mšena časom 6.12 hod, z toho 0.29 min.veľká výška,3.37 nedohladná výška. Druhý skončil A.Jóža z Liberca časom 6.21 hod,z toho 1.33 velká výška a 1.39 nedohladná výška, počet vypustených tiplerov neviem.
Rok 1983 - sa objavilo nové meno. Jozef Kmetík z Bernatíc, ktorý vstúpil do klubu iba rok predtým a hneď vyhral 10.7 výškový pretek tiplerov. Vypustil 6 tiplerov, odlietali 10.26 hod, z toho 1.41 velkú výšku a 4.32 nedohladnú výšku ! Vytrvalostný pretek starých sa nelietal. Vytrvalostný pretek mladých 23.7. vyhral A.Hotový z Prahy.Vypustil 3 tiplere, odlietali 15.14 hod, posunul tak rekord ČSSR. Je zaujímavé, že J.Kmetík a A.Jóža súťažili v tomto roku aj v kategorii vysokoletúnov. Prv menovaný vyhral vyraďovacie preteky, A.Jóža majstrovský pretek starých aj mladých vysokoletúnov. Ak si spomínam, mal čisto biele budapešťanské vysokoletúny pôvodom z Maďarska. Nasledujúci rok mi ponúkol niekoľko mladých, čo mám doložené v osobnej korešpondencií. Boli to nádherné holuby. Rekord A.Hotového nezostal bez povšimnutia. Pre klubový obežník 1/1984 v rozhovore uvádza, že chová tiplere od roku 1975. Pôvod holandský Oude-Wolbers. V roku 1983 získal tiplere od Paula Bowdena z Anglicka.
Rok 1984 - vstúpili do klubu další tiplermani, zo Slovenska Štefan Stanislav z Královej pri Senci a Alexander Kuchár z Trebatíc.V Česku začal s tiplermi Vlastibor Rajnoch z Trojanovic -Bartošek/Frenštát/. Výškový pretek tiplerov vyhral J.Kmetík z Bernatíc .Vypustil 14 tiplerov, lietali 11.19 hod, z toho 5.02 vo velkej výške,3.28 v nedohladnej výške. Vytrvalostné preteky starých 21.4.vyhral A.Jóža, 6 kusov odlietalo 11.47 hod. Vyhral aj nasledujúci pretek 26.5. kedy nasadil 3 kusy, odlietali 15.14 hod. V majstrovskom preteku starých 16.6. opäť zvíťazil A.Jóža. Tri tiplere odlietali 16.17 hod. V majstrovskom preteku mladých tiplerov 30.6. zalietali 3 kusy J.Kmetíka z Bernatíc 8.02 hod. Druhý skončil V.Rajnoch z Frenštátu,vypustil 4 tiplere, odlietali 4.02 hod. Další pretek 21.7. odlietali 3 tiplere A.Jóžu čas 12.11 hod. ale tento výsledok bol výborom anulovaný, lebo nesúhlasil podpis rozhodcu letu s tým vzorovým. Takže pretek vyhral V.Rajnoch z Frenštátu, ktorému 3 tiplere odlietali 11.17 hod. Posledný pretek sezony bol problémový. 11.8. odlietalo 7 tiplerov A.Jóžu z Liberca 12.04, výsledok výbor anuloval, znova pre nesúhlas podpisu rozhodcu s tým vzorovým. To viedlo k počiatkom sporu A.Jóžu z výborom klubu, čo sa vlieklo viac rokov. V tomto roku obdržal klub prvýkrát pozvánku na medzinárodné preteky tiplerov. Vyzývateľom bol rumunský klub letúnov, menovite Ing.Gioni Sasu. Okrem nás, vyzval kluby v Juhoslávii, NDR, Maďarsku. Pretekalo sa v skupine starých a mladých.Zúčastniť sa mohli 4 chovatelia za každý štát, pričom tri najlepšie výsledky sa rátali do súčtu. Súťažilo sa podla medzinárodných pravidiel, vydaných roku 1983 NTU/Anglicko/. Prvé skončilo družstvo NDR, súčet 70.35 hodín,druhé Rumunsko súčtom 70.24 hodín, tretie Maďarsko súčtom 60,29 hodín, čtvrtá Juhoslavia súčtom 48.39 hodín. Kedže sa československé výsledky neobjavili, klubisti sa zrejme neúčastnili.
Rok 1985 - už bola účasť v medzinárodnom preteku aj našich. Prvá skončila NDR, druhé Maďarsko, tretie Československo a čtvrté Rumunsko. Československo vtedy reprezentovali v preteku 6.7.1985 títo chovatelia. A.Hotový z Prahy, ktorý mal úplne najlepší čas z celej medzinárodnej konkurencie. Jeho 3 tiplere odlietali 13.36 hod. Druhý skončil rumunský chovateľ Siclovan Mircea časom 12.54 hod. a tretí opäť náš zástupca V.Rajnoch z Frenštátu, jeho 3 tiplere odlietali 11.33 hod. Další náš zástupca skončil na 8 mieste v medzinárodnej konkurencií. Tri tiplere slovenského chovateľa Štefana Stanislava z Královej pri Senci odlietali 9.02 hod. Na domácej scéne sa novo objavil pretek Memoriálu Josefa Tylše, ale neviem za akých okolností bol pre tiplere vyhlásený. Vyhral ho s tromi starými tiplermi 25.5. V. Rajnoch z Frenštátu letom 8.24 hod. Tento chovateľ súťažil aj 13.7 kedy mu kŕdel rozohnali dravce a 22.7. zasa veterná víchrica odniesla tiplere. Majstrovský pretek starých sa nelietal. Majstrovský pretek mladých vyhral A.Hotový z Prahy letom 13.36 hod, 3 tiplere. Druhý bol smoliar sezóny V.Rajnoch z Frenštátu letom 11.33, 3 tiplere a tretí Š.Stanislav z Královej pri Senci letom 9,02 hod, 3 tiplere.
Rok 1986 - sa výrazne presadil Štefan Stanislav z Královej pri Senci, čomu napomohli diskvalifikácie V.Rajnocha/dravce/. V preteku 26.4. jeho tiplere odlietali 7.11hod.a zvíťazil.V Memoriálu J.Tylše odlietali 10.33 hod, znova víťazstvo. V majstrovskom preteku starých 14.6. odlietali 3 tiplere najslabší čas sezóny 6.12 hod, ale stačilo to na prvenstvo.Majstrovský pretek mladých vyhral F.Porubčanský z Tepličky pri Žiline. Šesť tiplerov mu odlietali 12.34 hod. a vyhral.Posledný pretek sezony 9.8. zvíťazil Š.Stanislav letom 8.10 hod.
Rok 1987 - mali tiplere Š.Stanislava kolísavú formu. I keď väčšinu pretekov vyhral, nebol spokojený. 26.4 mu 3 kusy odlietali 4.20 hod. V preteku 23.5. tri tiplere odlietali 9.42 hod, druhý skončil Ervín Majerčík z Tepličky n.Váhom, ktorému 3 tiplere odlietali 8.07 hod. Majstrovský pretek starých, ktorý mal status medzinárodný vyhral Š.Stanislav letom 9.28 hod, 3 tiplere. Vyhral aj majstrovský pretek mladých 5.7. výsledkom, ktorý nepoteší žiadneho tiplermana. Po 1.55 hod. letu mu 3 tiplere sadli. Pretek 25.7 vyhrali 3 tiplere Ervína Majerčíka z Tepličky letom 10.27 hod, pričom jeho konkurent bývajúci o ulicu ďalej bol diskvalifikovaný, rovnako aj Peter Flaško zo Stříteže /asi na Morave/. Posledný pretek sezony 9.8. vyhral Š.Stanislav z Královej pri Senci letom 10.39 hod, druhý skončil Ján Šoltýs zo Sp.Novej Vsi letom 7.46 hod, tretí Josef Zwyrtek z Jablunkova, letom 6.36 hod. Všetci vypustili 3 tiplere.
Rok 1988 - si presadili na schôdzi tiplermani viacej pretekov. Vtedy vládla silná generácia. (Jóža, Porubčanský, Majerčík, Šoltýs, Stanislav, Zwyrtek, Páleník, Noga, Janík). Karol Janík z Bratislavy súťažil vtedy prvýkrát, neskôr dlhoročný držiteľ národného rekordu mladých (1992, 14.57 hod). V čase písanie týchto spomienok (rok 2012) nebol prekonaný 20 rokov. V prvom preteku 24.4. vyhral F.Porubčanský z Tepličky n.Váhom letom 13.15 hod,3 kusy, druhý bol J.Šoltýs zo Sp.Novej Vsi letom 9.12 hod, 3 kusy, tretí Š.Stanislav z Královej pri Senci letom 8.44 hod,3 kusy, štvrtý K.Janík z Bratislavy letom 6.33 hod,3 kusy. Další pretek 29.5. vyhral K.Janík letom 10.23 hod,3 kusy. Druhý skončil Š.Stanislav letom 10.13 hod,3 kusy.Tretí E.Majerčík z Tepličky n.Váhom letom 8.57 hod, 3 kusy.Štvrtý J.Zwyrtek z Jablunkova letom 6.44 hod, 3 kusy. Nasledoval majstrovský pretek starých 25.6, ktorý vyhral Š.Stanislav letom 11.35 hod, 3 kusy.Po ňom majstrovský pretek mladých 9.7. ktorý vyhral Š.Stanislav letom 12.04 hod, 4 kusy. A do tretice vyhral Š.Stanislav aj šampionový pretek 30.7. letom 8.36 hod, 3 kusy. Lietali sa aj dva tzv. kontrolné závody mladých a to 23.7. ktorý vyhral J.Zwyrtek z Jablunkova letom 8.07 hod,3 kusy, druhý bol Š.Stanislav letom 6.47 hod, 4 kusy. Hneď zaním v preteku 14.8. vyhral J.Šoltýs letom 7.10 hod, 7 kusov, druhý bol J.Zwyrtek letom 5.14 hod,3 kusy, tretí Š.Stanislav bol diskvalifikovaný pre porušenie smerníc pri zosade tiplerov.
Rok 1989 - bolo znova prihlásených na preteky veľa tiplermanov. Okrem šampionového preteku sa všetky mohli lietať v sobotu i nedelu, čiže počet možností bol velký. Klub mal vtedy 77 členov, najviac v celej doterajšej histórii. V burlivej politickej jeseni boli známe letové výsledky. V preteku 23-24.4. odlietali 3 tiplere J.Zwyrtka z Jablunkova 11.54 hod a pretek vyhral. Druhý skončil Š.Stanislav z Královej pri Senci letom 3 tiplerov,časom 11.23 hod , a tretí J.Šoltýs zo Sp.Novej Vsi letom 6 tiplerov,časom 10.55 hod. Další pretek 27-28.5. vyhral Š.Stanislav ,vypustil 3 tiplerov, odlietali 12.32 hod.Druhý skončil J.Zwyrtek, ktorému 6 tiplerov odlietalo 8,17 hod. Nasledoval majstrovský pretek starých 24-25.6., ktorý takmer kopíroval predchádzajúci. Tri tiplere Š.Stanislava odlietali 11.36 hod a tri tiplere J.Zwyrtka 8.31 hod. Oba majstrovské preteky mláďat sa stali doménou Š.Stanislava. V prvom 8.7. mu odlietali 3 kusy 8.40 hod. V druhom 22.7. 3 kusy 10,35 hod. Najviac cenený šampionový pretek vyhral Š.Stanislav letom 3 tiplerov, časom 9.00 hod. Na záver sezony sa lietal tzv.kontrolný pretek mladých, prvý skončil J.Šoltýs letom 6 ks, časom 10.45 hod.Za ním Š. Stanislav letom 3 ks, časom 6.16, čo bol jeho najslabší výsledok sezóny.
Rok 1990 - už politici špekulovali a zrazu tu bola ČSFR. Aj v klube to vrelo, keď odstúpil dovtedajší tajomník MVDr. Krajči. Ale pretekalo sa. Pretek 29.4. vyhral Š.Stanislav letom 3 tiplerov ,časom 12.21 hod. Druhý skončil J.Zwyrtek letom 3 tiplerov, časom 10.06 hod. Nasledujúci pretek 26-27.5. už J.Zwyrtek vyhral. Tri tiplere mu odlietali 12.38 hod. Druhý skončil J.Šoltýs, jeho 3 tiplere zalietali 9.55 hod, tretí Š.Stanislav, 3 tiplere odlietali 9.32 hod. Majstrovský pretek starých 23-24.6. vyhral J.Zwyrtek letom 3 tiplerov, časom 13.40 hod. Druhý skončil Š.Stanislav, jeho 3 tiplere odlietali 6.02 hod. Majstrovský pretek mladých 14-15.7. vyhrali 3 tiplere Š.Stanislava, letom 12.40 hod. Druhý skončil Vl.Noga z Jablunkova na Morave,letom 3 tiplerov, časom 8.11 hod. Ak si dobre pamätám, pekný čas mal aj J.Zwyrtek, ale tiplere mu nezosadli v predpísanom čase, bol diskvalifikovaný. Mal vtedy značné problémy zo susedom, ktorý choval poštové holuby. Hoci bol požiadaný, aby ich počas preteku tiplerov nevypúšťal, nerešpektoval to, čo tiplere lákalo zosadnúť. Šampionový pretek 28.7. vyhral J.Zwyrtek. Jeho 5 tiplerov lietalo 11.04 hod.Druhý skončil Š.Stanislav letom 3 tiplerov, časom 7.32 hod. Ešte sa lietali tzv.kontrolné preteky mladých. V prvom 11.8. 3 tiplere Š.Stanislava odlietali 7.09 hod a vyhral. Druhý bol Vl.Noga letom 4 tiplerov, časom 2.41 hod. Tretí L.Páleník zo Slaské letom 3 tiplerov, len 1.53 hod. Dnes už nedokážem zistiť, čo bolo príčinou. Pretek mladých 25-26.8. vyhral J.Šoltýs letom 3 tiplerov, časom 8.30 hod.Druhý bol Š.Stanislav letom 3 tiplerov, časom 6.22 hod, tretí L.Páleník letom 3 tiplerov, časom 3.52 hod.
Rok 1991 - už bol tajomníkom klubu Karol Janík z Bratislavy. Letový kalendár mal 7 pretekov pre tiplere pričom okrem šampionového sa všetky mohli lietať dva dni, takže 13 možností na dobré výkony. Pretek 27-28.4. vyhral Š.Stanislav letom 4 tiplerov, časom 13.00 hod. Druhý skončil J.Šoltýs letom 3 tiplerov, časom 9.47 hod.Tretí nový tiplerman Josef Cach z Poličky/Svitavy/ letom 6 tiplerov, časom 3.30 hod. a štvrtý M.Načeradský z Prahy letom 3 tiplerov, začiatočníckym časom 1.55 hod. Všetko si vynahradil v nasledujúcom preteku starých 25-26.5. kedy jeho 5 tiplerov odlietalo 13.11 hod a vyhral. Druhý bol J.Zwyrtek letom 3 kusov, časom 12.18 hod. Tretí Š.Stanislav letom 3 kusov, časom11.20 hod. Štvrtý J.Šoltýs letom 3 tiplerov, časom 10.17 hod. Piaty J.Cach letom 3 tiplerov, časom 6.26 hod. a šiesty L.Páleník zo Slaskej/Žiar n.Hronom/ letom 3 tiplerov, časom 3.53 hod. Tento pretek patril k najkvalitnejším v dovtedajšej histórii klubu a to aj ideálnym počasím. Majstrovský pretek dospelých 22-23.6. vyhral J.Zwyrtek letom 4 tiplerov, časom 14.08 hod.Druhý skončil M.Načeradský letom 4 tiplerov, časom 13.47 hod., tretí bol Š.Stanislav letom 3 tiplerov, časom 13.13 hod. Majstrovský pretek mladých 27-28.7. vyhral M.Načeradský letom 4 tiplerov, časom 14.13 hod. Druhý skončil J.Zwyrtek letom 3 tiplerov, časom 12.35 hod. Šampionový pretek 11.8. a pohár klubu vyhrál J.Zwyrtek letom 3 tiplerov, časom 10.25 hod. Tzv. kontrolný pretek mladých 24-25.8 vyhral J.Šoltýs letom 3 tiplerov, časom 8.25 hod., druhý bol J.Cach letom 3 tiplerov, časom 6.10 hod. a tretí L.Páleník letom 3 tiplerov, časom 2.26 hod.
Rok 1992 - začali pretekať aj dvaja dlhoroční chovatelia tiplerov, ako zistíte vo výsledkoch.V preteku starých 25-26.4. vyhral M.Načeradský letom 3 tiplerov, časom 12.44 hod. Druhý skončil novosúťažiaci Alexander Kuchár z Trebatíc/pri Piešťanoch/ s kŕdlom 18 kusov, letom 7.25 hod. Tretí bol J.Cach letom 3 tiplerov, časom 5.36 hod. v ďalšom preteku starých 23-24.5. vyhral Alexander Kuchár letom 7 tiplerov, časom 15.48 hod. Druhý skončil M.Načeradský letom 4 tiplerov, časom 13.44 hod. tretí skončil J.Cach letom 3 kusov, časom 11.48 hod a štvrtý novosúťažiaci Josef Veselý z Úpice/Trutnov/ letom 6 tiplerov, časom 6.52 hod. V majstrovskom preteku starých 20-21.6. boli dobré lety. Vyhral M.Načeradský letom 3 tiplerov, časom 11.35 hod. Druhý skončil A.Kuchár letom 5 tiplerov, časom 10.51 hod. a tretí J.Veselý letom 4 tiplerov, časom 10.08 hod. Majstrovský pretek mladých 25-26.7. vyhral J.Veselý letom až 10 tiplerov, časom 6.04 hod. druhý skončil J.Zwyrtek letom 4 ks, časom 5.10 hod. a tretí A.Kuchár letom 7 tiplerov, časom 2.25 hod. Posledný pretek bol šampionový 9.8. a vyhral ho J. Zwyrtek z Jablunkova letom 3 tiplerov, časom 6.07 hod. V tomto období sa hlavne novosúťažiaci nebáli experimentovať s viacpočetným kŕdlom.
Koniec spoločnej republiky roku 1992 znamenal i koniec spoločných letových výsledkov. Od nasledujúceho roka evidoval Klub chovateľov letúnov zvlášť český, zvlášť slovenský rekord starých i mladých tiplerov.Spracoval som aj prehľad víťazov podľa rokov. Kde niesú totožné lety víťazov majstrovských pretekov, uvádzam aj nadlhší let sezóny. Je to už novšia historia, ktorú väčšina členov klubu pozná ako aj niektoré novodobé osobnosti chovu tiplerov. V týchto spomienkách, ktoré zabrali veľa študijného času, v súčasnosti už historických dokumentov, som sa snažil čo najpresnejšie uviesť dianie.Pričom niektoré dokumenty existujú len v jedinom exeplári, ale chvála Bohu sú. Fotografia prezrádza, akú hŕbu len českých časopisov CHovatel, som musel preskúmať. Ďalej Rádce, slovenský Chovateľ, Ifaunu, CHOv- Expres, IZ chovatelů holubů, rôzne ročenky a klubové obežníky. Snáď táto namahavá sonda bude prospešná chovu tiplerov.
| Víťazné umiestnenie v majstrovských pretekoch KCHL podľa rokov | ||||
| Staré tiplere/altt. | Mladé tiplere/jungt. | |||
| 1978 | Rudolf Stára, Liberec | 14.02 hod. | Rudolf Stára, Liberec | 4.41 hod. |
| 1979 | Rudolf Stára, Liberec | 16.32 hod. | Jan Tylš, Jablonec | 3.35 hod. |
| 1980 | --- | --- | Antonín Hotový, Praha | 13.08 hod. |
| 1981 | Vojtech Prepiak, Jablonec | 10.22 hod. | Alexander Jóža, Liberec | 13.48 hod. |
| 1982 | Alexander Jóža, Liberec | 17.11 hod. | Alexander Jóža, Liberec | 14.02 hod. |
| 1983 | --- | --- | Antonín Hotový, Praha | 15.14 hod. |
| 1984 | Alexander Jóža, Liberec | 16.17 hod. | Josef Kmetík, Tachov | 8.02 hod. |
| 1985 | --- | --- | Antonín Hotový, Praha | 13.36 hod. |
| 1986 | Štefan Stanislav, Kráľová pri Senci | 6.12 hod. | František Porubčanský, Teplička n.Váhom | 12.34 hod. |
| 1987 | Štefan Stanislav | 9.28 hod. | Štefan Stanislav | 1.55 hod. |
| 1988 | Štefan Stanislav | 11.35 hod. | Štefan Stanislav | 12.04 hod. |
| 1989 | Štefan Stanislav | 11.36 hod. | Štefan Stanislav | 10.35 hod. |
| 1990 | Josef Zwyrtek, Jablunkov | 13.40 hod. | Štefan Stanislav | 12.40 hod. |
| 1991 | Josef Zwyrtek, Jablunkov | 14.00 hod. | Miroslav Načeradský, Praha | 14.13 hod. |
| 1992 | Miroslav Načeradský, Praha | 11.35 hod. | Josef Veselý, Úpice | 6.04 hod. |
Pre Klub chovatelů tiplerů se sídlem v Hradci Králové spracoval
Jozef Hrabal,
tajomník KCHL, 8/2012.
Plánování, přemýšlení a kladení si otázek
aneb
Jak cíleně tipplerkařit.
(převzato z věstníku americké FTS, s laskavým svolením šéfredaktora, Dave Fullera, říjen 2012
do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Úspěch si nelze koupit, ale lze se k němu dopracovat vlastním přemýšlením, plánováním, kladením si otázek a neustálým zkoušením. Ano, tak to prostě na světě chodí. Tajemství úspěšného létání s tipplery nespočívá tudíž v řízení se intuicemi, či v nákupu kvalitního chovného materiálu 1), nýbrž v dobře promyšleném přístupu k našemu sportu. Co odlišuje dobrého letce s tipplery od ostatních je jeho schopnost přijít na to, jak připravit své tipplery k letu. Toho nedosáhneme tím, že využijeme tajné návody na krmení, ale tím, že využijeme svůj mozek. Můžete nakoupit nejlepší tipplery na světě, provozovat nejdražší holubník na světě, ale bude to jen plácání do vody, pokud své tipplery nedokážete připravit tak, aby mohli své kvality předvést při soutěži. Klíčem k zlepšování je najít si čas k zamyšlení nad svým počínáním při tréninku, při usazování, krmení a chovu. A to je cesta, kterou se může každý dát.
PLÁN: Nikdy si neobjednávejte letový formulář bez toho, aniž byste měli plán 2). A ten plán by neměl být sestavován hodinu před vypuštěním holubů k soutěži. Jako správný fotbalový trenér, který si na zápas připraví scénář, tak i vy byste si měli naplánovat osnovu pro každý váš krok. Letec, který soutěží jen jednou za pár týdnů by měl začít přemýšlet o jeho víkendovém letu (nejpozději) v předchozím pondělí. Měl by se zamyslet nad podmínkami, které jsou již dané anebo ještě mohou nastat, nad kondicí jeho hejna, nad krmením, předpovědí počasí (během tréninků i soutěže) a nad zkušenostmi, které v podobných podmínkách v minulosti získal. Začíná se plánovat strategie pro období, ve kterém se bude trénovat a krmit tak, aby se úmyslně snížila či zvýšila fyzická kondice holubů v období před vlastní soutěží. Pak je také třeba zvážit, co se může stát, když toto nebude fungovat. Máte v rukávu plán B a C, jako fotbalový kouč, když jich bude zapotřebí? Spousta chovatelů se drží své osvědčené šablony, říkejme jí plán A, a pak se diví, když tato selže. Jestliže ale máte komplexně vypracovaný plán, toto se vám nestane.
SLEDUJTE: Nebuďte jen účastník akce, buďte i pozorovatel. To, čeho si všimnete a co si zapamatujete (usazování, trénování, snižování a zvyšování kondice holubů potravou, a soutěžní lety), z vás v příštích soutěžích učiní lepšího tipplerkáře. Jestliže vaše hejno zaletí dobře, pokuste se vytvořit si celistvý obraz, jakýsi model či schéma, složený z odpovědí na následující otázky: Kolikrát před soutěží trénovali? Jak dlouhé tréninky zaletěli? Kolik váhy při tréninku ztratili? Jak byli krmeni? Jaké bylo počasí během tréninků a soutěže? Teplota? Vítr? Vlhkost vzduchu?, apod. Tyto informace můžete využít během příprav na vaši příští soutěž. Můžete otevřít vaše staré písemné poznámky a podívat se, co a jak jste dělal a jak na to vaši holubi reagovali. Jestliže se vám podaří si takovýto model sestavit brzo, a obzvláště ten, který se dá opakovat, můžete začít hrát první ligu. Informace neustále aktualizujte, pro budoucí potřebu.
PTEJTE SE: Vaše znalosti zlepšují úspěch vašich letů a nejrychlejší způsob jak zvýšit vaše znalosti jsou průběžně kladené dotazy. Téměř vše se děje z nějakého důvodu - v přírodě není mnoho náhod. Vždy se ptejte sami sebe. Až najdete na svou otázku odpověď, dozvíte se, proč vaši tippleři byli v jistý den v té a té kondici, anebo proč reagovali tak a tak na jistý přírodní jev či způsob nakrmení. Každou sezónu byste se měli něco nového dozvědět tím, že se naučíte si klást dosud nezodpovězené otázky.
ZÁPISKY: Vedení si deníku je jistou cestou k zlepšování vašich výsledků. Každou podrobnost všech letů v sezóně, ať již tréninkových nebo soutěžních, si zapište do deníku. Záznamy okolností a modelů, které daly vzniknout úspěšným letům za různých povětrnostních podmínek a za použití různých krmiv, budou velkou pomocí při sestavování plánů pro všechny vaše budoucí lety, jak tréninkové, tak i soutěžní. Toto je jedna z těch "jednoduchých" věcí, ale vyžaduje důslednost - během/po každém letu je třeba zapsat do deníku veškeré poznatky. Většina tipplerkářů tomuto čas nevěnuje. Pokud si ale někdo udělá čas na zápisky a bude je průběžně i analyzovat, bude mile překvapen výsledky, které se dostaví.
NETÁPEJTE: Aby tipplerkář věděl, jak připravit své hejno za různých povětrnostních podmínek, musí nejdřív do detailu znát nejen svou linii tipplerů, ale i každého jednotlivého holuba. Tipplerkáři, kteří mění chovné linie, krmné návody, apod., snižují své šance na dosažení stálých a uspokojivých soutěžních výsledků. V mnoha částech naší země se povětrnostní podmínky od sebe liší a v některých oblastech dokonce jsou různé i mezi umístěním jednotlivých holubníků 3). Pakliže budete každý týden měnit krmný systém, nikdy se nedostanete hlouběji k meritu věci a nikdy se vám nepodaří sestavit si obraz dostatečně jasný k dosažení stálých letových výsledků. Vyberte si letový systém a neměňte ho alespoň po dobu trvání jedné letové sezóny. Vyhněte se pokušení přijmout jiný, ten nejnovější krmný návod či koupi nové linie. Já vím, není lehké poslouchat kamaráda po telefonu, jak mu jeho hejno stále báječně létá zatímco to vaše je již po pár hodinách soutěžního letu doma. Vy ale neznáte jeho tipplery ani metody, s kterými na nich pracuje, nelétáte v jeho klimatických podmínkách a nebudete mít tudíž víc štěstí, když přejdete na jeho sytém. Dlouhodobě, když budete pracovat se svými holuby, získáte více zkušeností. A co více, průběžné učení se svému vlastnímu tréninkovému modelu přináší chovateli spoustu zábavy. Uspokojivou odměnou je i tento duševní aspekt našeho sportu.
BUĎTE NA SEBE TVRDÍ: Chovatelé, kteří nevnímají těžké podmínky jako problém, ale spíš jako výzvu, se obvykle učí rychle. Zdá se, že se člověk během obtížného dne naučí víc než během dne, kdy to jde všechno samo. Ideální letová sezóna pro každého je ta, ve které hejno pozitivně reaguje na potravu, kterou je krmíte, a každým soutěžním letem se zlepšuje. Chovatel ale může být spokojen i tehdy, když podmínky nejsou nejlepší a on se musí k dosažení výsledku notně vynasnažit. To je ta pravá výzva, a je důležitá obzvláště pro ty, kteří se v sezóně zúčastňují jen dvou, tří soutěží. Místo aby nechávali své holuby sedět doma, měli by létat a věnovat se letové přípravně a skládání již zmíněného obrázku (trénink, krmení), na který budou jeho tippleři reagovat. Naučíte se více a stanete se lepším tipplerkářem rychleji, když budete létat často.
EXPERIMENTUJTE: Nejlepším učitelem jsou zkušenosti. Ale získat je vyžaduje změnit svou zavedenou rutinu. Jedna z nejtěžších věcí pro "svátečního letce" je vyzkoušet si něco nového, protože on se bojí mařit čas vyzkoušením nové tréninkové taktiky (kratší či delší tréninky) alespoň jednou během letové sezóny, a tudíž se i bojí naučit se něčemu novému. Ten nový poznatek může spočívat v jednom zrníčku (rýže, ne kukuřice) anebo v 10ti či 20ti minutách tréninkového letu. Nicméně, tato časová investice vyplácí později velmi slušné úroky a navíc je to celkem slušná zábava. Když si sestavujete pro letovou sezónu plán, ponechte si trochu místa k experimentování. Bude vás to bavit a možná, že budete výsledky překvapen.
KRITICKÉ POSOUZENÍ: Z chyb se člověk nemůžete poučit, pakliže neví, které to jsou. Celý týden byste měli strávit přemýšlením jak připravit své tipplery na příští soutěž a po ní byste si měli udělat čas na přemýšlení nad tím, co jste pro to udělali a co byste bývali mohli udělat jinak, aby byl váš let ještě úspěšnější. Nechte si projít hlavou, co jste udělali, jak jste to udělali, postup, který jste použili a zvažte jak jste to mohli udělat lépe.
PŘÍSTUP K VĚCI: Cílem snažení je zmíněná výzva a získání znalostí, NE diplom. Zábava při létání s tipplery spočívá v psychické výzvě složit celou tu skládanku a, pochopitelně, také v tom tam se svými tipplery celou dobu být. Pakliže si osvojíte tento přístup a pakliže se na tu výzvu budete těšit, budete se daleko rychleji učit než ti, kteří se zaobírají pouze výslednými časy.
ZDRAVÁ SEBEDŮVĚRA: Výsledkem příprav je sebedůvěra. Tipplerkáři, kteří jí mají, obvykle mívají lepší výsledky než ti druzí. Zamyslete se nad tímto - tipplerkáři, kteří sebedůvěru mají obvykle letovou sezónu dokončí někde nahoře v žebříčku letových výsledků. Umístění je výsledkem příprav, vypracovávání domácích úkolů a víře v to, že co na holubníku děláte je správné. A tohle vše nás přivádí zpět k přípravám a plánování svých kroků. Jestliže budete létat se svými tipplery a budete mít připraven pečlivě promyšlený plán, nikdy nebudete mít pocit, že beznadějně tápete. Budete se prostě ubírat cestou od bodu A k bodu B a tak dále, až se úspěch dostaví.
____________________1) autor chce pravděpodobně naznačit počátky tipplerkaření, kdy se dobrý chovný materiál musel nejprve vytvořit
2) (pozn. překladatele) v některých klubech se letové formuláře objednávají na celou letovou sezónu před jejím zahájením, v některých případech se (dopředu) platí i startovné
3) proměnlivé podmínky zmíněné v tomto odstavci jsou dané geografickou rozlohou USA
Jak trénuji a krmím své mladé tipplery.
Harry Shannon, Irsko
současný držitel světového rekordu v letu starých tipplerů - 22.05
a bývalý držitel světového rekordu v letu mladých tipplerů - 19.40
(do češtiny přeložil Frank Otta)
Ze všeho nejdříve je potřeba si vybrat to nejlepší tréninkové krmení, a jelikož jeho podstatnou ingrediencí je ječmen, tak ten musí být sladovnické kvality - tím míním, že musí mít stoprocentní klíčivost. Já si kupuji belgický ječmen od firmy Versele Laga nebo firmy Schumacher, obě tyto značky lze bez problémů u nás (pozn.: v Irsku) u prodejců holubích směsí koupit. Někteří chovatelé místo čistého sladovnického ječmene krmí dietní směsí (neboli "depurative mix" - pročišťující směs) a i tato by měla zcela jistě být té nejlepší kvality.
Množství večer podávané potravy musí být pochopitelně přesné. Určit jak velké množství to je, si musí zkoušením zjistit každý sám ve svých podmínkách, u svých holubů s přihlédnutím k dalším vlivům jako např. na venkovní teplotu, roční období a mnoho dalších věcí. Nezapomínejte, že holubi mají od přírody danou vlastnost sezobat více potravy, nežli dokáží za 24 hodin strávit.
Když jsou moji mladí (hejno o 4 - 5ti holubech) ve věku, kdy mohou začít létat, začnu je krmit jen polovičním množstvím kondiční směsi (pozn.: také známá jako "směs výkrmová") a nechávám je zvykat si na skupinový box (pozn.: box pro jedno soutěžní hejno), kam je po tréninku umístím. Domnívám se totiž, že mladí se cítí šťastněji, když mohou být spolu ve vizuálním kontaktu a tak se jako chovatel rychleji dozvím o povaze a reakcích jednotlivých holubů, než kdyby byli umístěni v oddělených boxech. Poté, co si zvyknou na své okolí, a když začnou jako tým létat dobře a správně reagují na droppery, začínám krmit ječmenem nebo, v přídě jiných chovatelů, jinou dietní směsí typu depurative.
V této fázi je velice důležité být opatrný. Je třeba krmit tak, aby sice letěli v dobrém stylu, ale okamžitě si všimli vypuštěných dropperů. Nikdy jim nedávat příliš mnoho potravy, protože by nabrali na váze a toto by mohlo ovlivnit jejich let.
Jestliže máte v plánu připravit své hejno mladých pro nadcházející soutěže (tou dobou budou někde mezi 14 a 20 týdny věku), budete mít dostatek času je připravit i na noční let. Moje metoda je velice jednoduchá. Když při tréninku vidím, že "toho již začínají mít dost", nenutím je letět dál do hluboké tmy. Vypustím droppery, abych hejno včas dostal do holubníku - takovéto hejno bude většinou přistávat po jednom. Pakliže vidím, že ještě neletí tak "ztěžka", oddálím vypuštění dropperů do houstnoucí tmy. Je třeba trpělivosti a dobrého rozhledu. Když hejno přistane, ponechám je s droppery volně poletovat a pobíhat po střeše do úplné tmy. Během celé této doby mám venkovní světla rozsvícená. Je třeba se ujistit, že mladé v tuto chvíli nic nevyplaší. Jestliže je váš holubník konstruován tak, abyste mohli ponechat droppery venku ve voliéře nebo kleci a mladí tippleři je přitom shůry viděli, budete překvapeni jak pozdě v noci, a to i ti na noc ještě nevytrénovaní, přistanou. Za předpokladu ovšem, že jsou hladoví a unavení.
V první fázi trénování vypouštím své mladé každý den do té doby, než se ujistím, že to hejno létá dobře a mám ho pod kontrolou. Tato fáze může trvat 2 až 7 tréninkových letů. Kterýkoliv holub, který zde udělá chybu, je z hejna odstraněn. Pakliže všechno probíhá tak jak má, mladí okamžitě reagují na droppery, pak teprve je začnu trénovat dvakrát týdně a délka letu je 2 - 7 hodin, podle povětrnostních podmínek. Tou dobou také začnu krmit pouze výše zmíněným ječmenem, v polovičním množství než by sežrali obvykle. K němu špetku směsi olejnatých semínek, aby si na ní mladí zvykli. Při určování množství této olejnaté směsi je třeba velké opatrnosti a vždy je nutné brát na zřetel výsledky tréninkových letů, abychom zjistili jaké množství podaných drobných semínek je opodstatněné.
Tři týdny před vlastní soutěží měním tréninkový program. Nyní hejno nechávám létat obden, déle, a do noci. Holubi, kteří toto nezvládnou, jsou okamžitě odstraněni, pakliže ovšem člověku nezbývají do letu jen tři, pak už není na výběr.
Podle mne, k dosažení budoucího úspěchu není samo o sobě nutné nechávat tipplery v tréninkovém období létat příliš dlouho, anebo dlouho do noci. Zastávám ten názor, že nutit je k dlouhým tréninkovým letům může být naopak kontraproduktivní - tudíž žádný úspěch. Takže, obzvláště v případě mladých, nenuťte je do ničeho. Bylo by lidské připravovat dvanáctileté dítě tak, aby zvládlo maratónský běh určený pro dospělé lidi? Myslím, že ne. Nepokoušejte se mladé tipplery krmit speciálními krmivy, které by měly prodloužit tréninkový let a netrénujte příliš často. Dobří holubi milují let, i když jsou krmeni ječmenem nebo dietou, nevypalte je jako sirku.
Na druhé straně se jednoho tréninkového večera může zdát, že vše, co znali, zapomněli - nechtějí reagovat na droppery, i když nebyli překrmení - nechte je létat dál. Buďte trpěliví a, hlavně, nerozčilujte se.
Během první tréninkové fáze přidávám jednou týdně mladým holubům do vody "Epsonovu sůl" (pozn.: podobná Karlovarské soli) v poměru jedna kávová lžička na 1 litr vody a starým holubům 2 kávové lžičky na 1 litr vody. Soli nepřičítám "pročišťovací efekt" (mnoho kolegů chovatelů ji ani nepovažuje za vůbec nutnou podávat), ale spíš se na ní dívám jako na látku, která holuby po namáhavých, dlouhých, tudíž oslabujících letech, opět přivede do krmné rutiny. V mém holubníku je pochopitelně vždy k dispozici dostatek gritu a minerálií. Vždy je potřeba vědět, čeho chceme dosáhnout. Jak dostat tělo holuba do té nejlepší kondice a dodat mu potřebnou energii. Podobně se v přírodě připravuje velbloud na svou dlouhou cestu pouští, nebo tažný pták na dlouhou cestu na jih - a toto lze srovnat s naší přípravou tipplera na dlouhý, maratónský let. A ačkoliv všichni živí tvorové, včetně člověka, potřebují k dosažení výkonu stejné stavební kameny, přesto si nejsem zcela jist zdali bychom mohli výše zmíněné, v našem případě přípravy mladých, porovnat s přípravou dospělých maratónských běžců.
Můj krmný a tréninkový program:
Čtvrtek: večer: 50% ječmene, 25% směsi malých semínek, voda
Pátek: dopoledne: pilulka na odčervení, večer: 50% ječmene, 25% směsi malých semínek, voda
Sobota: večer: 50% ječmene, 25% směsi malých semínek, voda
Neděle: 2-7 hodinový trénink, večer: 50% ječmene, 25% směsi malých semínek, voda
Pondělí: večer: rybí tuk na 50% směsi malých semínek, ve vodě Epsonova sůl
Úterý: 2-7 hodinový trénink, večer: 50% ječmene, 25% směsi malých semínek, voda
Středa: poledne: 50% kondiční směsi (viz. její složení níže), 50% směsi malých semínek, voda obohacená o vitamíny
Čtvrtek: v 9 - 12 hod: 50% kondiční směsi 50% směsi malých semínek, voda obohacená o vitamíny
Pátek: v 9 - 12 hod: 50% kondiční směsi 50% směsi malých semínek, voda obohacená o vitamíny
Sobota: v 9 - 12 hod: 75% kondiční směsi 25% směsi malých semínek, převařená a zchladlá voda
Neděle (den závodu): 6 hodin před vypuštěním: holubi pravděpodobně snědí jen 25% až 50% směsi malých semínek a napijí se čisté vody
_______________________________
Tréninková směs: ječmen + případně olejnatá semínka: řepka, nigger, len, lesknice
Kondiční směs: peluška, kukuřice, čirok, sorgo, slunečnice, vikev, semínka bylin a trávy + další semínka bohatá na uhlohydráty. Důraz kladu na různorodost drobných semínek.
Děkujeme Kemo Basicovi, chovateli z Kanady, za zapsání těchto informací, které od Harry Shannona získal během jeho návštěvy v Kanadě.
Do češtiny přeložil Frank Otta.
Kdo je to tipplerkář?
Ken Burges pro věstník NTU, 1984
(do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Řeknu vám, že tipplerkář je plemeno stvořené samo pro sebe a každý psychiatr by radostí vyskočil až ke stropu mít tu možnost prozkoumat jeho mysl, aby mohl zjistit, jak mu to v mozku tiká. Též nezasvěcený kolemjdoucí ihned tipplerkáře klasifikuje jako případ pro psychiatra, sledujíc jeho osamělou postavu civět s otevřenými ústy a nadějí v rozzářené tváři do temnící se oblohy, mlaskat, pískat, potřásat plechovkou zrní a současně s tím plašit bílé holuby ze střechy - a pak zas hned hlasitě nadávat, že se tam nechtějí vrátit. Tento muž je samotář. Nejspíš asi proto, že nechce, aby ho druzí viděli za dlouhých večerů takto dovádět. A když se konečně našemu muži podaří dospět k cíli večerního snažení a dostat hejno svých tipplerů na střechu a posléze i do holubníku, pak zde své holuby nakrmí a napojí, přijde domů do obýváku, s červeným nosem a tělem roztřeseným nočním chladem, a své rodině vykládá, jak báječným zážitkem byl dnešní trénink. Laskaví lidé jsou k bláznům shovívaví a proto rodina tipplerkáře předstírá, že poslouchá celý jeho detailní výklad dnešního tréninku, vaří čaj, nosí mu ho na gauč a tipplerkářovo napětí uvolňuje dávno zažitými komentáři jako: " ... no, nepovídej…" nebo "… to snad ani není pravda …" A náš tipplerkář se rozplývá blahem.
Také si občas rád zajde do hospody (a pakliže nemá hospodu poblíž svého bydliště, rozhodne si pronajmout nezastavěnou parcelku v zahrádkářské kolonii, poblíž které hospoda je, a postaví si holubník tam), ale v hospodě si ke stolu nesedá, nýbrž se zapřádá do rozhovorů na stojáka u výčepu, odkud může pohotově a znenadání uprostřed věty vyběhnout ven na chodník a očima probodnout nebe. V lidské povaze je, že se kolemjdoucí zastaví a zadívají se směrem jeho upjatého a důležitého pohledu, ale ty malé tečky, které rozjasňují tvář tipplerkáře, na obloze nevidí a pomyslí si, že je to pouhý blázen, kterého zjevně těší pohled na nekonečné nebe. Normální člověk by se přece na oblohu nesmál, že? Musím předem varovat kohokoliv z vás, kdo by se ho chtěl zeptat na co se to vlastně kouká - dotyčný by pak musel vyslechnout zdlouhavý výklad o podstatách a přednostech chovu tipplerů. Po svém návratu k výčepu bude náš muž nudit každého, kdo je jen trochu ochoten naslouchat (anebo je moc pomalý na včasný unik), výkladem o přednostech jeho svěřenců. "Nikdo na ně nemá; trénink je pro ně potěšení; mezinárodní vítězové; jestli jsem kdy viděl lepší holuby, tak si je už nepamatuji…" "Skvělý", řekne zmateně naslouchající a očima hledá cestu, kudy by zmizel do bezpečí za dveřmi ven, "můžeš na ně být hrdý, jednou bych se na ně chtěl zajít podívat", a rychle vyklidí pozice. Po pár dnech náš muž opět vejde do hospody a již si to míří k výčepu. "Jak se tvým šampiónům vede?" zeptá se muž, který si minule vyslechl přednášku, aniž by měl nějaký jiný úmysl než zavésti nezávazný, leč přátelský hovor. "Zakroutil jsem jim krkem," odvětí náš muž, "nebyli zas až tak moc dobří." "A copak, nechtěli ti, anebo nemohli, zalétnout dlouhý čas?" zeptá se již se zájmem proškolený. "Letěli dobře," odpoví náš muž "ale příliš dlouho. Čekal jsem na ně do dvou po půlnoci a pořád je nemohl přimět, aby dosedli. Tak jsem šel spát, vstal v pět ráno, pak jsem je dostal dolů a do holubníku, kde jsem jim utrhl hlavu." Proškolený má s touto odpovědí problém, "Neříkals mi, že chceš, aby ti tihle holubi zalétli dlouhý čas? Vytrénovals je, dostals je do formy ve které dlouhý čas zalétnou a když ten dlouhý čas nakonec zalétnou, tak je zabiješ. To je teda fakt něco …"
Náš tipplerkář je velmi trpělivý člověk, který bude celé hodiny vykládat komukoliv, koho dokáže přimět k poslechu, o umění, ba řemeslné dovednosti, při letu s tipplery. Nevynechá jediný detail a jeho jedinou odměnou bude občasné, nepřítomné přikývnutí naslouchajícího. "Funguje to takhle, kamaráde", zahájí monolog, "vypustíš je odpoledne nakrmené pouhým ječmenem a oni do večera poletí vysoko, pak za soumraku sníží výšku. Rozsvítíš světla, vypustíš droppery a to přivábí hejno na střechu, pak zaskočí a ty je nakrmíš. Tak tohle je trénování pro ten "den všech dní" - soutěžní den. A v ten den, za dohledu rozhodčího, své hejno vypustíš za rozbřesku a ono poletí dle klubových pravidel. Když si myslíš, že už toho tippleři mají dost, řekneš rozhodčímu, aby zapsal čas, rozsvítíš světla a vyženeš vábníky. Máš hodinu na to dostat své tipplery dolů a dovnitř a během této hodiny rozhodčí zkontroluje čísla kroužků navrátivších se tipplerů a podepíše letový formulář." Tato velmi jednostranná konverzace se obyčejně odehrává u výčepu a čím více piv je během hovoru konzumováno, tím se tento příběh stává delším. Náš tipplerkář je tak šťasten, že mu někdo naslouchá. Musí to být inteligentní chlapík, když ho zajímá hovor o tipplerech, pomyslí si. A když se odmlčí, aby si přihnul z půllitru, jeho naslouchající, radujíc se z toho, že má konečně šanci promluvit, se zeptá: "A odkud že jsi říkal ti holubi závodí?" Bác !!
Pojďme nyní prostudovat našeho tipplerkáře z pohledu jeho role v rodině, tam nemá chybu! Když se rodina usadí po večeři k šálku čaje, náš hrdina se oblékne a, aby se potěšil, vyrazí ven. Dalších pár hodin stráví postáváním na zahradě s hlavou zvrácenou k nebi a pakliže bude mít ten den štěstí, bude pršet jen málo a mrazivý vítr z východu foukat nebude. Možná bude mít návštěvu jiného tipplerkáře, který momentálně nemá žádné holuby do letu, protože jim všem utrhal hlavy, a který tudíž nemá žádný důvod postávat v chladu své vlastní zahrady, a ten určitě uvítá jakoukoliv příležitost zúčastnit se zábavy, bude-li mu dovoleno. V některých oblastech, kde je nějaký ten kopec, postávají tipplerkáři na vrcholcích po skupinách, jako jeden muž hledí stejným směrem do oblak a hrají tichou soukromou hru na to, kdo z nich první chytne chřipku. Hlava rodiny v pravidelných intervalech s námahou vchází do obýváku a zanechává za sebou všude po podlaze symboly svého sportu - pírka, bláto, holubí trus - a domáhá se čaje a solidárního cítění rodiny. A jelikož má na mysli jen a jen holuby, tak velmi často venkovní dveře za ním zůstávají do kořán. "Pojďme se projít," řekne čas od času tipplerkářova manželka. "Velmi dobrý nápad," odpoví náš muž, "stejně jsem se chtěl podívat na jedno hejno, jak daleko z dohledu zatahuje. Hned ho vypustím, teple se obleč a já tě na tu procházku vezmu." A vykluše na zahradu. V letních dnech je nepřekonatelný: "Děti, dneska si na zahradě hrát nebudete, mám venku mladé a nechci, aby je váš hluk plašil; ne, a prádlo se dnes taky nesmí věšet; ano, nějaký ten keř si na zahradu můžeš vysadit, ale nesmí vyrůst vysoko a být pestrobarevný." Nejlepší bude keř ruty ! (pozn.: angličtí tipplerkáři vaří holubům z ruty vonné kondiční čaj)
"Miláčku," říká náš muž (součástí nácviku sebeovládání tipplerkáře je schopnost se naučit říkat něžná slova, když od druhého něco potřebuje). "Potřebuji vypustit hejno a jelikož budu v práci, možná se ti bude chtít mi je vypustit. Nakošuju je, stačí jen otevřít víko a oni vzlétnou. Pozoruj je a kdyby si z nějakého důvodu "vynucovali" (nyní následuje komplexní výklad významu slovesa "vynucovat si" z tipplerkářského hlediska a výčet všech možných i nemožných náznaků "vynucování si" stran tipplerů), otevři ten druhý koš a droppeři vylétnou na střechu. Manželka většinou svolí. Náš muž přichází domů a již z dálky vidí, že jeden tippler na hejně chybí. Jak to, že ho neviděla se trhat? To perfektní hejno je teď zkažené. DO HÁJE! Anebo, když přijde domů, jsou již tippleři s droppery v záskokové kleci. Proč to hejno stáhla? Vždyť jenom blafovali, teď se droppeří samci v kleci postarali o tippleří holubice, všechny zkažené… DO HÁJE!
Kuchyň slouží k přípravě výkrmových dávek a holubích nápojů. Hrášky pelušky se odpočítávají velmi pečlivě, občas se nějaký někam zakutálí, a ostatní drobná semínka se třesoucí, horečnatou rukou přidávají do směsi po kávových lžičkách. Poté se vše promíchá a nadávkuje do kalíšků. Převaří se voda a nechá se vychladnout, někdy se vaří čaj z ruty a jiných tajných bylinek. Tipplerkář, který je dobrý kuchař, upeče holubí dort a ten, který vařit neumí, na stole alespoň drobí suchý chléb. Když je s prací hotov, většina drobků se nachází nedaleko stolu, na rozdíl od zakutálených hrášků - zbytky dortu zůstávají v troubě. Potentní čaje se připravují na plotně, kde občas hrnec vzkypí, poté se kapaliny expertně mixují v kuchyňském dřezu, kde po sobě zanechají špinavý kruh. Je přímo mystické, že ne vše, co zbude z čaje, odteče po vytažení zátky dolů odpadem. Všechny tyto magické ingredience naloží tipplerkář jako číšník na velké plato, se kterým se sune zahradou k holubníku, ke svým miláčkům. V tuto chvíli se k rituálu přidává jeho manželka; začne utírat, vytírat, zametat, smejčit, a z podlahy sbírat zatoulané hrášky.
Soutěžním dnem je neděle a sobotní večer přináší tipplerkáři úzkostlivé chvíle, jelikož zpytuje svou duši, "Udělal jsem vše, co jsem mohl nebo měl udělat, abych zajistil podmínky pro dobrý výkon?" Není schopen již vydržet to niterní napětí před posledním krmením a proto zamíří do hospůdky, na hodinku, na dvě… A poté, co dodá tělu potřebných tekutin, zamíří z hospody rovnou do holubníku, aby své svěřence nakrmil a napojil. Tímto a přemýšlením zdali by přece jen neměl ze soutěže vynechat jednoho tipplera, který se zdá být přetrénovaný, stráví náš muž hodinu a pak rovnou na kutě. Odzkouší a nastaví budíka a pověří manželku, aby ho ráno slyšela a nezaspala. Budík zazvoní, přesun z postele na holubník, rozsvítit světla, prohlédnout holuby, nabídnout jim vodu. Čaj se bude dnes pít po hektolitrech, pomyslí si, a blíží se hodina vypuštění, a blíží se rozhodčí, kterému se pes na zahradě vydělá přímo do cesty, čímž zaručí, že se všem bude dnes znamenitě dařit…
Tak toto je tipplerkář - nepoznáváte v něm náhodou někoho?
Zoohygiena a léčení v chovu holubů.
Josef Beran pro Věstník KCHT, prosinec 2012
V době před dokončením kolektivizace naší vesnice, jak se tomu tehdy říkalo, byla na vesnici v každém hospodářství, ba i v každé chalupě, chována různá drobná "havěť". Tak se u nás říkalo králíkům, drůbeži a holubům. Věřte, nevěřte, ale veterinární lékaři byli na okrese dva a mnohdy nebyli ani dost vytíženi a to dobytka bylo na vsi nesrovnatelně více než dnes.
Začínal jsem s chovem králíků a asi za půl roku k nim přibyli holubi. O možnost jejich chovu jsem musel dlouho doma bojovat. Časem byla přibrána i čistokrevná drůbež. Prvními holuby byli různí kříženci, pak následovali moravští pštrosi, čeští voláči siví a poštovní holuby. V tu dobu králíci žili na vsi v různých podmínkách, stejně jako drůbež a holubi. Nikoho ani nenapadlo, že by bylo zapotřebí provádět nějaké preventivní léčebné kůry a nebo dokonce léčit nemocné holuby. Stejně tak králíky a drůbež, pouze se většinou dbalo na přiměřené čištění.
Dá se říci, že holubi, a to poštovní, mne mnoho naučili, neboť pro dobrý výkon na závodech, je prvním a nezbytným předpokladem jejich vynikající zdraví. To platí i u tipplerů. Dobrý zdravotní stav se považoval za samozřejmost, neboť škrabka jednou do týdne provedla úklid holubníku a holubi čile polařili. To byla celá zoohygiena a preventivní léčba. Jedinci, kteří měli nějaké zdravotní problémy, se nevrátili ze závodů. Chuť do hnízdění a zdárné odchovy holoubat byly a jsou tím nejlepším indikátorem zdraví osazenstva holubníku.
Pro chov holubů je třeba vytvořit suché, dobře větrané prostředí (bez průvanu), umožnit co nejvíce pohybu na slunci a vzduchu, rozmanitá strava, minirálie a vitamíny a co nejméně veterinárních zásahů. Pro dosažení těchto podmínek, neexistuje jednotný recept. Každý chovatel musí zvážit své prostorové, časové a finanční možnosti jak toto holubům zajistit. Osobně jsem byl vždy pro velmi střídmé podporování zdraví zvířat medikamenty. To však neznamená, že bych pro zdraví holubů nic nedělal. Ano, užíval jsem vždy přírodní bylinné čaje (kopřiva, hluchavka, heřmánek), česnek, cibuli, pórek a proti vnějším parazitům ořešákové listí. Medikamentózně jsem před chovnou sezónou, tlumil trichonomoniádu. Ve svých podmínkách jsem chtěl, aby holubi měli co nejlepší přirozenou imunitu a proto u mne byli mnohdy vyřazeni jedinci, kteří by v jiných podmínkách a podepřeni léčivy, dosahovali slušných výsledků.
Vzpomínám si, že již někde těsně po roce 1960 jsem poprvé četl o používání antibiotik v časopise Poštovní holubářství. Jestli se dobře pamatuji, tehdejší přední chovatel PH a reprezentant na několika olympiádách PH, B. Lesa, popisoval vliv antibiotik na vývoj holoubat. Článek byl doplněn fotografiemi srovnávacích vzorků holoubat, sourozenců z jednoho hnízda. Jedno holoubě nedostávalo antibiotika a druhé ano. To s antibiotiky, bylo viditelně větší a lépe opeřené. Naštěstí v té době k anibiotikám měl přístup jen úzce omezený okruh lidí, takže ještě dlouho poté v naších krajích nikdo nenabízel různá preventivní opatření a léčiva. Možná ale, že právě někteří z těch předních chovatelů PH je již tenkrát používali. Určitě však 99% holubářů je v chovu nepoužívalo a ani nepomyslelo, že by je mělo svým holubům podávat. To rozhodně platilo, možná s některými výjimkami, až do roku 1983, kdy se v Praze konala olympiáda PH a s ní se k nám zavlekl paramyxovirus. Mezi chovateli PH nastala panika a sháňka po léku, který vlastně neexistoval a proto ti, kteří měli kontakty na správných místech, měli možnost získat širokospektrální antibiotika a tlumit jimi vlastně doprovodné bakteriální onemocnění, neboť proti virům není obrana formou antibiotik možná. V tomto roce žádná OVS (Oblastní výcvikové středisko PH) nedolétala mistrovské soutěže se starými holuby a závody holoubat byly zakázány.
I u mne se na holubníku paramyxovirus projevil. Neměl jsem čas, ani prostředky, shánět nějaké medikamenty a tak jsem si řekl, že příroda si musí poradit, tak jak se dělo po celá tisíciletí. Odjel jsem na 3 týdny na léčení do lázní a doma jsem zakázal vstup na holubník. Tedy nekrmit a nenapájet. Bylo to vlastně pro manželku mnohem lehčí, než opak. Byl měsíc srpen a já se s obavami vracel z lázní, jestli tam vůbec nějaké holuby najdu. Mohu říci, že jsem byl více než překvapený. Asi z 80 kusů holubů jsem postrádal 3 kusy. Všichni holubi krásně přepeřovali, na miskách byla holoubata jak buchtičky s tuhým trusem a všude krásně suchá podestýlka z holubího trusu a jehličí. U svých kamarádů jsem zaznamenal citelné ztráty holubů i přesto, že pečlivě denně čistili, dezinfikovali a do holubů cpali vše, co se jim podařilo sehnat, od vitamínů až po antibiotika. V roce 1983 jsem soukromně cvičil holoubata až do vzdálenosti cca 150 km a to téměř beze ztrát. Však také jedinci z roku 1983 byli základem mého úspěšného závodního týmu, který v celostátním mistrovství skončil na desátém místě a v OS těsně na místě druhém v roce 1987.
Když jsem následně analyzoval anabázi s paramyxovirem a mé "zanedbávání čistoty" v holubníku, došel jsem k závěru, že až úzkostlivá čistota, nemusí být tím, co holubi nutně potřebují k svému zdravému životu. Přece škrabka nemůže zničit ani viry, ani bakterie, byť je používána denně. I zahloubal jsem se do dostupné literatury, zejména co nejstarší, abych si potvrdil, že pro holuby je důležité sucho, dostatek vzduchu a co nejpřísnější dodržování režimu na holubníku s ohledem na možnosti chovatele. Jde především o krmení, možnost proletu a v případě PH i o tréninkové lety. To ostatně platí i u tipplerů. Z toho mi automaticky vyšel můj další záměr. Pokračovat v čistění pravidelně. Poprvé na jaře, před začátkem chovné sezóny a podruhé na podzim, po přepeření. Dokonale jsem vyčistil budníky, sedačky a podestýlku prohrabal. Na podlaze jsem ponechával suchou podestýlku z trusu, doplněnou jehličím. Z podlahy jsem odstraňoval pouze mokvající části a peří, stejně tak zpod sedaček. Prostě jsem jen pokračoval v tom, co jsem dělal před tím. Někteří chovatelé v zahraničí zajišťovali sucho na holubníku třeba pomocí vápna na podlaze (Oskar Cattryse) a nebo řezankou z řepkové slámy, či čiroku. V mých možnostech bylo zajištěno sucho zmíněnou podestýlkou a přívod vzduchu otvory na jihovýchodní straně holubníku. Pokud jsem přišel na holubník a necítil jsem zápach, nemusel jsem ani čistit a tím ztrácet čas. Zároveň to byla kontrola, že nejsou žádné zdravotní potíže. Určitě jste si všimli, že při zdravotních potížích se holubi nakrčí a trus začne páchnout. Takovýto, jak to jeden kolega chovatel nazval, "bordel systém" u mne fungoval celoročně. Začátkem žní se holubi převedli na polaření, které trvalo do napadnutí souvislé vrstvy sněhu o síle 10 cm. Holubi byli zdraví, což dokazovali svými výsledky na závodech a to i bez povinného avipestování a jiným preventivních zákroků. Toto přiměřeně platilo i v chovu českých voláčů sivých, kde sice nelétali do pole, ale byli krmeni na zahradě poházeným krmením a při tomto "loukaření" si sezobli potřebné.
Při svých návštěvách u holubářů jsem si především všímal toho, jak zajišťují sucho a větrání, a pohovořil i o tom, co dělají více pro zdraví holubů. Jen namátkou budu jmenovat př. Hampla z Březhradu, který se stavem cca 30 kusů PH zvítězil v celostátním mistrovství (někdy kolem roku 1985 - musel bych dohledat, který rok to byl přesně). U něho na holubníku panovala naprostá čistota, větrání bylo zajištěno dostatečné a z preventivních opatření prováděl tlumení tricho. Ta téměř laboratorní čistota byla vynucena umístěním holubníku, neboť do holubníku se chodilo z kuchyně a tak jakákoliv nečistota by byla předmětem kritiky jeho manželky. Při své návštěvě nám hrdě ukazoval v lednici lahvičky s avipestem, který měl být používán proti paramyxoviru a to povinně. Jak sám říkal, nikdy je nepoužil a holubům nic nechybělo. V Maďarsku jsem navštívil celou řadu holubníků, kde sucho zajišťovala hluboká podestýlka z čirokové slámy a větrání bylo zajištěno velkými okny na slunné straně holubníku. Jejich čištění probíhalo zhruba stejně jako u mne. Znám i holubníky, kde je čistota udržována škrabkou i několikrát za den, aby zde bylo sucho a dobré klima. Všechny tyto způsoby si sice zdánlivě vzájemně na první pohled odporují, ale výsledkem je suché dobře větrané prostředí holubníku, tedy vynikající zoohygienické podmínky, které zajišťují zdravotní pohodu v chovu.
Chtěl bych zdůraznit, že nejsem profesně ani vzděláním veterinář, ale toto jsou mé poznatky z chovu zvířat, kterému se organizovaně věnuji přes 50 let. Bohužel pro alergii jsem v listopadu 2012 ukončil chov holubů a tak se nedostal k chovu tipplerů, kteří mi hodně připomínají pošťáky. Z mého pohledu, soutěže tipplerů probíhají na vlastním holubníku a tudíž téměř vylučují zavlečení nemocí a to je pro mne největší deviza v dnešním holubaření.
V dnešní době se nám farmaceutické firmy podbízí různými přípravky na různá onemocnění. Je zapotřebí, aby si každý chovatel dobře zvážil, jak tuto nabídku využije a kdy. I v humánní medicíně jsou zveřejňovány vědecké studie, kde je prokázána rezistence některých kmenů onemocnění na dnes užívaná antibiotika. Paralelně se to dá sledovat i u holubů. Ještě před 10 léty nikdo nevěděl nic o tzv. holouběcí nemoci - adenoviróze, která je vlastně zapříčiněna sníženou imunitou organizmu. A opět se používají širokospektrální antibiotika a dá se říci, že stále nová a nová. Každý si může z tohoto počínání vyvodit svůj vlastní závěr a i praktické dopady. Je jen na každém chovateli jakou cestu si vybere, co od svého koníčka očekává a co je schopen mu věnovat, aby pro holuby vytvořil perfektní zoohygienické podmínky. Přeji všem, aby se chov dařil a očekávané výsledky se dostavily v podobě stále se prodlužujících soutěžních letů s tipplery.
Hejno polařících tipplerů
Frank Otta, (listopad 2012)
V létě 2012 jsem usazoval větší várku mladých tipplerů. Hned při prvním vzletu "plnou parou" se z hejna oddělili tři, šli výš a výš, až skončili mimo dohled dalekohledu. To, že byli z dohledu déle než v soutěži povolených 60 minut mi nevadilo, protože blázniví mladí se časem zpravidla srovnají a začnou létat podle pravidel. Kroužili nad nedalekým fotbalovým hřištěm a když se navrátili nad holubník a snížili výšku letu, vydal jsem jim pokyn k dosedu. Všichni tři dosedli na střechu voliéry a zalétli napoprvé slušné 2 1/2 hodiny. Z onoho velkého hejna jsem tedy vybral tyhle tři a později k nim přidal další dva nadějné kusy a začal jsem toto pětičlenné hejno trénovat pro poslední soutěžní let sezóny, plánovaný na 1.9.2012.
Nízké prolety nad pěšinkou mezi remízky
Po několika málo proletech zalétli hezkých tréninkových 9 1/2 hodin. Byl jsem s nimi velmi spokojen. Létali ve výšce kolem 500 m a drželi se v poměrně malém sektoru nad zmíněným fotbalovým hřištěm, asi 1/2 km jihovýchodním směrem od domovského holubníku. Pořád ale ještě nesplňovali oněch pravidly žádaných 60 minut. Já pracoval na zahradě, natíral vjezdová vrata a když jsem si na tipplery vzpomněl, vzal jsem si dalekohled a hledal je na obloze. Někdy jsem je našel, jindy ne. Říkal jsem si, třeba tu jen prolétli, jak se často stává i u jiných hejn, a já je propásl. Pokračoval jsem se vštěpováním poslušnosti, s tím by se mělo začínat od útlého mládí. Disciplína musí být, řekl by Švejk, jak by to pak vypadalo na Karláku, kdyby tam na každém stromě seděl voják bez disciplíny? Zkrátil jsem jejich tréninkové lety na 5-6 hodin a takto trénovali do 14.8.2012. Spolehlivě dosedali na pokyn a na místo, kde jsem je chtěl mít, tj. na střechu voliéry.
Před 17.8.2012, kdy byli skoro připraveni k soutěži a zbývalo už jen pár tréninků, jsem jim přidal "oktanu" a zalétli 8 hodin, opět přistáli na povel a na místo. Jejich 60ti minutové návraty na dohled jsem bohužel detailně nesledoval a určitě jsem tak činit měl. Jenže člověk nemůže 8 hodin sedět s dalekohledem na zahradě a nic neudělat. Koneckonců, sedět a nic nedělat můžeme pak až s rozhodčím v soutěžní den - hejno během tréninků létalo vždy v jednom sektoru a nebylo ho těžké na obloze najít - dalekohledem ho rozhodčí jistě uvidí, říkal jsem si.
Pak přišel den poznání, 21.8.2012. U natírání plotu jsem vzpomínal, jak nás před 44 lety obsadili Rusové a koutkem oka zahlédl mé hejno, sice v obvyklém sektoru, ale v neobvyklé výšce 50ti metrů. Hodil jsem štětec do ředidla a vyšel se s dalekohledem podívat na louku pod fotbalovým hřištěm, odkud je daleko lepší rozhled než ten z našeho pozemku, který je plný ovocných stromů a ohraničený sousedovic smrky a břízou.
Když jsem došel na nedávno posekanou louku, nevěřil jsem svým očím. Hejno právě dosedalo nedaleko pěšinky vedoucí napříč loukou, pár desítek metrů pod fotbalovým hřištěm, jako jeden muž. Ze zvědavosti, co budou dělat, až mě uvidí, jsem k nim šel blíže. Holubi se pomalu posunovali loukou k mé levici kudy vedla pěšinka, něco si zobali, koukli po mě očkem a pozobávali si dál.
Dosed v louce
Po necelé půl hodince vstoupil na pěšinku muž se psem, kterého pak na louce pustil z vodítka, aby se proběhl, a jak se přibližovali, holubi pochopitelně znejistěli. Nakonec vzlétli a já měl po podívané. Muž se psem prošel a hejno opět dosedlo, tentokrát asi o 50 metrů níže po svahu. Řekl jsem si, škoda, že nemám sebou místo dalekohledu foťák, abych situaci zdokumentoval, protože tuhle historku mi nikdo neuvěří a v lepším případě jí posluchači budou považovat za holubářskou latinu. A jak jsem to hejno mohl opět spokojeně pozorovat, dostal jsem báječný nápad: "Když to dnes udělali dvakrát, a předtím třeba už víckrát, možná, že si to zopáknou ještě jednou", a spěchal jsem domů pro fotoaparát. Při mém návratu bylo hejno z původního místa jen o pár holubích kroků dál, stále na zemi. Kradl jsem se loukou tak, abych měl pro dobrou fotku sluníčko v zádech, a příroda mi přála. Mezi remízky prolétla s křikem sojka a hejno vyplašila. Z kopce jsem je sledoval. Letěli poměrně nízko podívat se nad domácí holubník a když tam neviděli droppery, tak se stočili zas nad louku, krátce zakroužili nad jejich vyhlédnutým místem a opět dosedli tam, kde jsem na ně čekal, seděl a pokuřoval. Tentokrát jsem byl já i fotoaparát připravený (viz. fotky), stačilo típnout cigaretu a začít mačkat spoušť.
Uvědomil jsem si, že s tímhle hejnem už nemohu do nadcházející (ani jiné soutěže) počítat a nezbylo mi nic jiného než dát dohromady jiné hejno, skládající se alespoň ze tří kusů. Potencionální mláďata pro toto hejno jsem probral jak v ruce, tak i v hlavě. Byla stěží usazená, a měl jsem tři tréninky na to, abych je dostal do nějaké formy, ve které budou schopni zaletět 10 hodin. Deset hodin v posledním letu sezóny byl totiž jeden z mých letošních cílů. Tímto časem bych býval překonal svůj dosud zaletěný nejlepší osobní čas posledního soutěžního víkendu sezóny. Nikdy předtím jsem ještě přes deset hodin v září nezalétl. V soutěžní den se mi to s těmi písklaty povedlo a jsem na ně hrdý, ale to už je jiný příběh, o který jsem se již podělil s přáteli na schůzi. Tento příběh o dosedu na louku jsem ještě takto detailně s nikým neprobíral a tak mi čtenáři dovol pokračovat.
Pastva v louce
Pozorování mého polařícího hejna mě začalo bavit. Byl konec sezóny, jen ještě jeden závod před námi a tak jsem na tyhle "exoty" měl času dost. Vypustil jsem je k dalšímu proletu v den, kdy se hrál fotbal, a když slétli trochu níž, vzal jsem si dalekohled a vyrazil na louku. Stalo se přesně to, co jsem očekával - hejno dosedlo do terénu, opět jako jeden muž. Ale tentokrát blíže k fotbalovému hřišti periférního týmu Nový Hradec Králové a k jiné pěšince, kudy se trousili fanouškové, asi na hlavní zápas. Mí tippleři si lidí skoro vůbec nevšímali a stále něco poměrně rychle, a s chutí, pozobávali. Ryku předzápasu nevěnovali ani za mák pozornosti. Kdo ze čtenářů chodí na fotbal, ten si jistě dokáže představit tu zvukovou kulisu skládající se z kopnutí do balónu, pískání rozhodčího, sténání zraněných hráčů, občasný hlahol cca 30 fanoušků "GÓÓÓL" a hlavně pokřiky samotných a velmi zapálených hráčů žádající si balón, nebo peskující (to je ale mírné slovo, že?) druhé spoluhráče jak to hrají a proč neposlali přihrávku (a když jí poslali, tak proč tak blbě). Holt vesnický fotbal nemá chybu, obzvlášť když se tam již před dopoledním zápasem žáků začne točit pivko.
Během zápasu jsem se k hejnu chtěl přiblížit co nejblíže, abych viděl, co tam vlastně zobou. Přeci to byla louka, zrní po žních tam určitě není. Mým pomalým přibližováním jsem hejno odehnal, tak jak se odhání hejno hus, kousek dál z místa, kde se ještě před chvílí "pásli" a začal jsem na zemi hledat, co tam mají na zub. Nic konkrétního jsem ale neobjevil. Byla tam jen krátce posekaná tráva a hlína, toť vše. Po návratu mých polařících tipplerů domů jsem jim osahal volata a zjistil jsem, že jsou přes třetinu, skoro do poloviny, plná zdálo se drobných travních semínek. Tak drobných, že jsem je v té hlíně vůbec neviděl.
S tipplery se zabývám již osm let a sedm let s nimi soutěžím. Celou tu dobu si vyhledávám na Internetu odborné i laické informace o tipplerech a jsem členem různých mezinárodních tipplerkářských internetových diskusních skupin. Do letošního léta jsem však nikde nenarazil na informaci, že by hejno tipplerů dosedalo do pole. Jediný náznak takovéto informace poskytl, dnes již bohužel zesnulý Angličan, Jack Prescott (zemřel 22.1.2004), který zmiňuje soutěžní den, kdy se byl podívat na dosed u jednoho nejmenovaného chovatele (nezbytně to nemusel být kamarád, nedejte se zmást ilustrační fotografií s Gordonem Hughesem). Po kontrole kroužků rozhodčím měl Jack příležitost si holuby prohlédnout v ruce a všiml si, že na nožkách jednoho tipplera je bahno. V holubníku bahno nebylo. Jelikož však nebyl rozhodčím (anebo právě proto), na tento fakt tenkrát nepoukázal (událost zmínil až po letech a soutěžícímu i nadále zachoval anonymitu). Let byl uznán, protože ono soutěžní hejno zaletělo podle pravidel, včetně pravidla 60ti minut, ale Jack mě svým postřehem potvrdil, že není všechno zlato, co se třpytí.
Gordon Hughes (vlevo) a Jack Prescott (z profilu)
Jelikož Jackova informace byla formulována tak, že nepotvrzovala (ale ani nevyvracela) dosed v zabahněném poli nebo někde v bahně u vody onoho jedince z hejna, natož hejna celého jako v mém případě, chtěl jsem si zjistit víc. A kde jinde si lze upřesnit, nebo potvrdit, své postřehy ze života tipplerů než v Anglii, kde se chovu tohoto plemene věnují snad dvě stě let a z toho sto let organizovaně? Rozhodl jsem se tedy popsat můj příběh polařících tipplerů mému starému známému, Daveymu Warrenerovi, a ten mi zanedlouho odepsal, že dosed celého hejna někde do terénu mimo domácí střechu holubníku se odehrává mnohem častěji, než se člověk veřejně dozvídá. Jmenoval letce ze svého okolí, kterým se to přihodilo a místa, kde a kdy se to přihodilo. Jedno z jmenovaných míst se nedá nazvat ani polem ani loukou. Bylo to parkoviště u lyžařského svahu, nedaleko kterého onen letec bydlel. Sunderladští přátelé se domnívají, že tam holubi hledali, kromě drobných semínek na zub, také minerálie.
Smutná zpráva pro tipplerkářský svět
Frank Otta - únor 2019
V pondělí 11.2.2019 zemřel v irském Lisburnu po delší, těžké nemoci významný člen anglické NTU Harry Shannon. Jeho úmrtí představuje velkou ztrátu pro tipplerkářský svět. Podařilo se mu vyšlechtit linii tipplerů, jejíž výsledky nejen u něj na holubníku v Irsku, ale také i v rukách jiných chovatelů, např. v Holandsku u v.d.Werfa, to dokazují. Vytvořili zde několik světových rekordů (jak v letu mladých, tak i starých holubů). Ale rekordy padly nejen tam. Také v mnoha dalších zemích byly národní rekordy překonány pomocí jeho holubů. Například dvě z nejlepších českých hejn byly postavené na Shannonech, obzvláště to druhé s dosaženým oficiálním časem 18 hodin a 6 minut. Tam letěli dva čistí Shannoni (1.1.) a jedna Kosovská holubice.
Harry Shannon během svého života nikdy neodepřel pomoc druhým - jak radou, tak i chovným materiálem (včetně zámoří - USA, Kanada, Austrálie). Čest památce, kterou nám zanechal. Tipplerkářský svět na něj bude vždy v dobrém vzpomínat.
Harry Shannon (druhý zprava) spolu s dalšími irskými tipplerkářskými esy
(zleva do prava: Bobby Dunseith, Mr.Wesley, Manuel Fenton, Harry Shannon, Mick Forgione)
výčet hejn Shannonů, která vytvořila světové rekordy:
r. 1993 - mladí holubi - Harry Shannon, 19 hodin 40 minut
r. 2002 - mladí holubi - Piet v.d.Werf, 20 hodin 1 minuta
r. 1995 - staří holubi - Harry Shannon, 22 hodin 5 minut
dva Shannoni (1.1) z hejna 3 tipplerů, které v roce 2014 na "dlouhý den" zalétlo stávající český rekord 18 hodin a 6 minut
(chovatel Frank Otta)